Učitelka v ropné monarchii: Dětem napovídají služky nebo se připojují z pětihvězdičkového hotelu. Ještě, že máme ministerstvo štěstí
Spolupracovnice Reflexu Blanka Solařová-Calibaba učí řadu let na americké základní škole ve Spojených arabských emirátech. Z pohledu Evropana je to divná škola. Ředitelské důtky tu nedostávají žáci, ale učitelé, kteří sem přijeli z poloviny světa. Rodiče strkají služky pod stůl, aby dětem (většinou špatně) napovídaly a ředitel umanutě svolává schůze a rozesílá nesrozumitelné oběžníky. Své zážitky popsala Blanka Solařová-Calibaba v knize Miss Blanka 3.A, která právě vyšla.
Jaké to je učit v americké škole děti, které neumějí anglicky?
Letos se mi podařilo naučit Ahmeda „Miss, já vidím svoji služku“, místo „Miss, já dívat svoji služku.“ A to považuji za velký úspěch. Jinak jsem svoji angličtinu přizpůsobila té arabské, aby mi děti rozuměly. Takže jim říkám: „Dnes mít hodinu matematika, my učit o plus a mínus.“ Jinak totiž Maitha začne vykřikovat, že „my přece učit o zvířata“, neboť si plete matematiku s biologií. Kolegyně má ve třídě Mohameda, který je o rok starší, než ostatní děti a hrozně se rozčiluje: „Miss proč já být ve třída s mimina? Jim jenom sedm hodin a mně už osm hodin.“ A na to Grace odpovídá: „Právě proto, Mohamede, právě proto.“
Liší se nějak tyhle děti od našich?
Emirátské děti jsou velmi přítulné, láskyplné a roztomilé, samozřejmě až na pár výjimek. Pro ně jste a budete královna, která má krásné „vlasi, boti a mejkap.“ Další rozdíl je asi v poměrech, v nichž děti žijí. Například Dhabyah se mi během distanční výuky připojuje na online z pětihvězdičkového hotelu Jumeira Saadyiat, který popsala jako „super bazén a pláš, červený koberec, velká lustr úplně všude.“
A jejich rodiče?
Většinou si vás váží, ale vyskytnou se i tací, kteří vám posílají ve tři ráno whatsappy typu: Která kniha zítra Mohamed přinést do škola? Nebo: Já nevědět, jak najít formulář na Národní Den. Vy poslat. Na což já odpovídám hned po probuzení, tedy ve 4,30 ráno, aby si zvykli, že učitelé nevstávají v poledne a nebaví se do úsvitu, jak je to běžné v arabské kultuře.
Dostáváte od nich dárky?
Před kovidem jsem dostávala, ale teď vůbec nic. Učitelé se nesmějí ani dotknout ničeho od dětí nebo od rodičů z důvodů protikovidových opatření.
Svou knihu jste věnovala Jaserovi, proč právě jemu?
Jasera jsem měla moc ráda. Byl to přesně takový sígr, který na vás zamrkal neskutečně dlouhými řasami, řekl: „Yes, Miss…“ načež se otočil a jednu ubalil nějakému spolužákovi. Všichni si na něj stěžovali, ale já jsem chápala, že ta agresivita pochází z domu a že se vlastně jenom snaží, aby ho měl někdo rád. Kromě toho mi jeho přístup tak nějak připomínal českou povahu…
Z četby jsem nabyl dojmu, že tenhle chlapec chodil poměrně často na záchod.
No, záchod. Ty jeho procházky na záchod zahrnovaly výlet do kantýny, návštěvu koordinátorky, pokec s autobusákem… Prostě se chodil odreagovat na různá místa školy a občas přitom někoho zmlátil. Na záchodě samozřejmě strávil také hodně času, neboť se skamarádil se Záchodovou Miss, a pomáhal jí přebírat a vydávat toaletní papír, mýdlo a tak. Záchod byl vůbec na mé minulé škole takovým centrem kultury a literární tvořivosti. Například se tam daly psát na zeď všelijaké hanlivé nápisy, čímž si děti procvičovaly pravopis.
Také schůze jsou, zdá se, na arabské škole, jevem ještě častějším, než u nás. Jak vypadají a co se na nich probírá?
Schůze jsou nezbytně nutné a veledůležité zejména proto, aby vedení školy vykázalo činnost, za kterou je finančně odměněno. Nejlepší schůze se svolávají tři minuty před koncem práce a probírá se na nich nějaká pohotovostní aktivita jako například systém známkování písemek nebo jak kontrolovat zdravé obědy v žákovských chlebnících. Pak také existují bleskové schůze, které ředitel vyhlašuje z čista jasna například proto, aby se pochlubil zaměstnancům novou kravatou. Tyto schůze jsou mezi učiteli ve velké oblibě.
Váš bývalý ředitel měl podle všeho nebývalý smysl pro humor…
Ano, na každou schůzi jej připravovala manželka a učila ho vtipy a bonmoty, které ho udělají populárním mezi učiteli. Jako například: Já chápat, že tady učitelky by radši byly na nakupovat boty, dorty a zlato… nebo Já chápat, že tady učitelky se neusmívat, protože být na svých měsíčních záležitostech… nebo Já vidět, že vám asi moc platit, protože tady učitelky od holiče, nalepený řasy, naláklý nehty…. No prostě, pokaždé se mu podařil nějaký rasistický nebo poloidiotský kousek, kterému se patolízalové povinně smáli a ostatní jen protáčeli oči…
Každý měsíc musíte skládat zkoušku z duševní pohody, v čem spočívá?
Kromě zkoušek z duševní pohody, které jsou povinné, a musíte se na ně připravovat nebo alespoň opisovat od připravených učitelů se ještě zajišťuje mentální blaho učitelů formou dotazníků, které při pravdivém vyplnění ukážou, že jste zralý do blázince. Tyto formuláře jsou elektronicky zpracovány na Ministerstvu Štěstí, které vám pošle hromadný email s návodem, jak štěstí zvýšit: Vy muset cvičit, dělat jóga, spát hodin 8, jíst zdraví jídla jako např. kozí placka, oliva, chipsy s obrázkem zeleniny atd… No a tak se problém neštěstí vyřeší a všichni učitelé jsou okamžitě velmi šťastní. I když musím podotknout, že každá škola je jiná a že existují i školy normální…
