Netočím pravicové nebo levicové pohádky, ale pohádky, které mají potěšit, říká režisér Jiří Strach
Známe se, tykáme si, ale že by náš vánoční rozhovor pro Reflex byla od začátku do konce úplná idyla, jakési havlovské usebrání, to zase ne. Jsem ale rád, že mi režisér Jiří Strach (47) odpověděl na několik zásadních otázek: Jak vypadá peklo? Skončí v něm levičáci? Žili neomarxisté už ve středověku? Je Bůh ženského, nebo mužského rodu?
Co děláš, když teď netočíš?
Třeba jsem si udělal pořádek doma v knihovně a v archívech rozhovorů a článků a kromě jiného jsem narazil na patnáct let starou recenzi v Reflexu na jedničku Anděla Páně. Psalo se v ní: „Film neobsahuje jedinou vtipnou scénu a jediný vtipný dialog.“ A já jsem si na tenhle vystřižený článek do rohu vepsal: „Až jednou vyrostu, tak těmhle trotlům rozhovor nikdy nedám.“
Možná jsi nevyrostl, jen my už nejsme trotlové…
Spíš vyrostl. Od té doby nikdo o mé práci nic tak strašného nenapsal. A že se snažili! Mně bylo tehdy nějakých třicet let, Anděl Páně byl můj první film do kin, pohádka. Myslel jsem si, že se mi povedla. Ta recenze byla opravdu na sebevraždu. Ale nakonec jsem za tu zkušenost vděčný, protože jsem si zažil na vlastní kůži pořekadlo „Co tě nezabije, to tě posílí“, a Baldýnského popravu tedy přežil. Díky tomu mě už nikdo z recenzentů zabít nemůže, za což jsem vděčný Reflexu. A říkám si, že jsem se nemýlil já, ale Reflex. Mýlí se Reflex často? Je to rozhovor, můžu se ptát i já, ne?
Mýlí se určitě často, nejsme vědecký bulletin ani zpravodajský titul. Vy režiséři recenze opravdu takto prožíváte?
Když točíš první film, ve kterém máš vlastní peníze, tak jo. Děsil jsem se, jestli na film někdo přijde a jestli mi exekutoři nezabaví třeba byt.
Ale nakonec naše recenze na návštěvnost vliv neměla, byl to komerční úspěch a dluhy jsi splatil, ne?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
