Roman Týc: Vzniká napětí mezi občanem a státem, který jako servisní korporace přestává plnit svoji funkci

Pro přátele jsi Kořen, v rodném listě máš David Brudňák, v době, kdy jste realizovali se Ztohoven projekt Občan K., jsi měl občanku na jméno David Hons, většina lidí tě zná pod jménem Roman Týc. Jak ti máme říkat?

Kořen je skautské jméno, které mě provází od klukovských let. Brudňák je moje rodné jméno. Hons na mě spadlo při projektu Občan K., kdy mě kolegové oženili s bývalou přítelkyní dalšího člena – Terezií Honsovou. Dokonce ještě dva roky po propuštění z basy (Roman Týc byl odsouzen na jeden měsíc za předchozí samostatný projekt Semafory; pozn. red.) mě tam pořád evidovali jako Honse. A Roman Týc je pseudonym, který vychází ze slovní ekvilibristiky, s níž pracujeme ve Ztohoven. Od počátku jsme tušili, že otvíráme velkej příběh a že se nějakým způsobem musíme chránit. Věděli jsme, že nemůžeme skrze skupinu tlačit sebe jako jednotlivce, protože jinak by se skupina brzy rozpadla – často se stává, že podobná uskupení nepřežijí první projekt. Způsobu uspořádání skupinových vztahů, který intuitivně používáme, se prý mimochodem říká princip prázdného trůnu.

Jak se vůbec do Ztohoven přijímají noví členové?

To bylo v každém období různé. Před nedávnem mi došlo, že každý nový projekt nové členy dostředí, a pokud k novému tématu nemají aktuální členové vztah, tak je to naopak automaticky odstředí. Fungování skupiny Ztohoven se dá přirovnat k fungování rockové kapely, která každé dva, maximálně čtyři roky vydá nové album. Většina úspěšných kapel má jeden megahit, a jestli dá ještě druhej, tak je fakt dobrá. Ztohoven existují už bezmála osmnáct let! Atomový hřib byl náš Sgt. Pepper, ale fakt jsem si nikdy nemyslel, že ještě někdy uděláme TO Bílý album. No a pak přišly Trenky. Samozřejmě že těch sedmnáct let, to není pořád stejná parta, i když jsme vždycky měli pevné jádro (Ztohoven založili čtyři umělci: Roman Týc, Otto Horší, vlastním jménem Matěj Hájek, Jakub Nepraš a Martin Káňa; pozn. red.), ve skupině byla velká fluktuace, vystřídali se v ní lidé s nejrůznějšími světonázory. Dá se říci, že v nejbouřlivějším období byla půlka skupiny levicoví aktivisté a druhá půlka klasičtí liberálové. Nakonec z toho byl velikánskej clash – nechci jmenovat, dejme tomu, že to byli kluci, kterým říkáme Klinikáři, pracovali s akademicko-levicovými klišé a debaty byly někdy skoro až na hranici rvačky. Nebyli ochotní hledat konsensus.