Filip Jícha: Jediný házenkář v historii, který vyhrál Ligu mistrů za jeden tým jako hráč i trenér
Filip Jícha (38), rodák ze Starého Plzence, před před třemi týdny vyhrál s THW Kiel Champions League. Navázal tím na dva předcházející tituly, které s německým klubem v minulém desetiletí získal jako hráč. V roce 2010 byl nejlepším světovým hráčem házené. Sportu, který je v Německu v popularitě hned na druhém místě za kopanou. S Reflexem se sešel při krátké návštěvě Prahy. Těsně před tím, než se vrátil domů, do hlavního města státu Šlesvicko- -Holštýnsko.
Loni v březnu se i v německých sportovních soutěžích zastavil život, klub vás poslal na kurzarbeit. V českém sportu dodnes nic podobného neexistuje. Vysvětlete nám, jak to funguje v Německu.
Všichni zaměstnanci THW, tedy hráči, trenéři, fyzioterapeuti i další lidé kolem týmu šli na kurzarbeit nula, což znamená: žádná práce povolena, de facto jste „freigestellt“, vaše pozice a vaše práce jsou zmrazeny. Lidé v kancelářích, obchodech a podobně byli třeba na kurzarbeitu 50. Tedy: kdo má ve smlouvě sto hodin, směl být v práci pouze polovinu té doby. Na svých bedrech to nesl především náš ředitel, jenž v kanceláři ty čtyři měsíce snad i bydlel.
Vy jste se také dohodli se zaměstnavatelem na snížení platů. O kolik šlo procent? Připomeňme, že platy hráčů v Kielu se pohybují od 150 tisíc až po jeden milión eur ročně.
Přesně tak. Každý se vzdal jiné částky, ale odhadem to bylo kolem padesáti procent. Takže to je dost. Na druhou stranu musím říct, že náš klub hospodařil velmi dobře, na konci sezóny jsme udělali plus minus nulu, takže v létě 2020 nám klub to, čeho jsme se od března 2020 vzdali, doplatil. V současné sezóně je ale už nemožné, aby nám něco vraceli! Tím, že se vzdáme velké části svých platů, klubu v této nelehké sezóně pomůžeme.
Wunderino-Arena s kapacitou přes deset tisíc diváků, kde THW Kiel hraje soutěžní zápasy, je normálně vyprodaná na celou sezónu. Jaké to je, hrát najednou před prázdným hledištěm?
Za mě? Strašný! Stojí to dvojnásobně víc energie, ale zpětná vazba žádná. Celou sportovní kariéru, když jsem přišel do vyprodané arény, popadl mě, myslím, podobný pocit, jaký pravidelně zažívá herec nebo muzikant, když se objeví na jevišti. Cítíte ohromnou výměnu energií. V sezóně to normálně absolvujeme dvakrát týdně. A teď nic. Přijdete do dobře známé arény – a tam ticho! Musíte namotivovat sebe i mančaft! Kdyby to takhle mělo trvat delší dobu, nebude už z čeho brát.
Házená v Kielu, kde jste doma – s několikaletou přestávkou v Barceloně – už třináct let, je ohromný fenomén. Kde se pravidelně bere těch téměř jedenáct tisíc diváků na každý zápas ve městě, kde bydlí 250 000 lidí?
Obliba házené v Německu se datuje do poválečné doby, kdy se ještě hrála venku – původně v jedenácti na fotbalovém hřišti. Dnes má německý házenkářský svaz téměř milión aktivních členů. Zvlášť sever Německa je zemí zaslíbenou. Dědečci berou svoje vnuky na zápasy a v nich to pak zůstává. Ta černobílá zebra, znak THW (historicky nejúspěšnější klub Bundesligy, který v loňské sezóně vyhrál 21. titul mistra Německa; pozn.red.), je ve městě pojem. Kult, s nímž se každý chce spojovat, potkávají se tam všichni, kdo ve městě něco znamenají. Osud fanouška Kielu je, že student začíná nahoře pod střechou a postupně, jak začne vydělávat, posunuje se směrem dolů.
První zahraniční angažmá vás zavedlo do Saúdské Arábie, kam jste ve dvaceti odešel z Dukly…
Klasický dobrodružství. Přišel za mnou pan Orság – stále ještě ředitel házenkářské Dukly, že by mu pomohlo, kdybych to hostování vzal.
Můžu se zeptat, za kolik to bylo?
Asi čtyři a půl tisíce eur, což pro mladýho kluka vůbec nebyly malý peníze za to, že dělá, co ho baví. Musím říct, že to bylo fakt brutální dobrodružství. Všechno se seběhlo narychlo, a protože jsem nedostal vízum do Saúdské Arábie, celý tým (Al Ahli Jeddah z Džiddy; pozn. red.) letěl na týdenní přípravu do Tunisu a odtamtud směr Dubaj na Pohár zemí Perského zálivu. Po třech týdnech si mě tam vyhlédl jeden šejk z Kataru s tím, že chce, abych zbytek sezóny strávil u nich (Al Ahli Sport Club; pozn. red.). Povídám mu: „To je bez šance.“ Jenže jemu stačil jeden telefon do Prahy a za čtyři dny jsem letěl do Kataru. Tam se stal z kluka muž. Dostal jsem apartmán provoněný intenzívním arabským parfémem. A přišel nával osamocení, slzičky byly. Říkal jsem si: „Ty vole, tady budu muset zůstat celejch pět měsíců!“ Ale ve mně byl zároveň bojovník, kterej našeptával: „Frajere, řek’ sis o to, tak hobluj!“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
