Německý překladatel z češtiny Mirko Kraetsch: Získat dotaci na překlad od vašeho ministerstva kultury je trochu loterie
Díky němu čtou Němci, Rakušané a Švýcaři současnou českou literaturu: přeložil třeba Rudišův Český ráj, Douskové Hrdého Budžese, Uminu verzi Emila Hakla, Jezero Bianky Bellové a mnoho dalších knížek. Ještě než zavřeli restaurace, usedl rozený Sas a berlínský starousedlík MIRKO KRAETSCH (49) naproti mně v pražské kavárně Apetit a nechal si naložit hned dva obložené chlebíčky; chodí sem na ně pravidelně celé léta. A tuzemská gastronomická klasika pochopitelně není to jediné, co má tento autor pražského průvodce pro cizince, milující objevování mimo centrum, na Česku rád. Přečtěte si následující bonusové otázky týkající se překládání; ty totiž v rámci rozhovoru, který vyjde v zítřejším tištěném Reflexu, nenajdete.
Představte si, že jdete v Berlíně po chodníku a oslovíte náhodného kolemjdoucího s otázkou po české literatuře. Co si člověk na ulici okamžitě vybaví?
To je mi dotaz! Jak jen ty lidi neurazit? Otázka je, jestli u nás znají vůbec nějakou literaturu z bývalého „Východu“… Tu českou sleduje určitý okruh nadšenců, kteří mají zájem o střední a východní Evropu, její kulturu a dějiny, kteří mají rozhled. A čtení je obecně generační věc. Kdybyste se v Německu zeptali mladých, nejspíš zjistíte, že čtení knížek už možná nepatří do jejich běžného života. Alespoň ne čtení dobrovolné, ve volném čase. Ani moji vrstevníci už většinou nemají čas na knihy mimo dovolenou, sociální sítě ten čas ukradly románům. Den má prostě jen dvacet čtyři hodin, s tím ani dnešní vyspělá věda nic neudělá.
V březnu a dubnu 2020 se český knižní trh zastavil a asi třetina překladatelů nedostala za svou práci včas zaplaceno. Počkat na honorář dotčení překladatelé podle průzkumu organizace Překladatelé severu museli v průměru něco přes tři měsíce, průměrně šlo o 43 000 Kč. Postihlo to německé překladatele také?
Ani ne, ale o krizi u vás jsem věděl. Mám štěstí, že překládám z češtiny a slovenštiny a ty jsou jaksi na okraji, tam vše běželo dál. Jen lhůty se protáhly, nic nemuselo být hotové na frankfurtský ani lipský knižní veletrh. Ale pro bestsellery je korona po celém světě malér: spisovatelé a spisovatelky nemohli vyrážet na čtecí šňůry. Někteří plní pětisetmístné i větší sály s tím, že každý fanda si tam chce koupit knížku a nechat si ji podepsat. To máte, jako když kapelám zakážete koncertovat.
Což mi připomíná, že za předloňský rok byli nejvýdělečnějšími muzikanty Rolling Stones s 65 miliony dolarů, z čehož hned 60,5 milionů tvořilo koncertování...
Tady to samozřejmě není tak dramatický poměr, ale bestsellery kvůli absenci veřejných autorských vystoupení nakladatelství jednoduše nepustila na trh. Nové tituly vycházejí s půlročním zpožděním nebo na ně dosud čekáme.
Kolik vlastně překladatelů převádí českou prózu a poezii do němčiny?
Z češtiny do němčiny se překládá hodně, ještě víc toho bylo před loňským březnovým Knižním veletrhem v Lipsku, kde byla Česká republika hlavním hostem. Díky němu vaše ministerstvo kultury rozšířilo i svou podporu literatuře, teď dává peníze i na její propagaci nebo grafiku… Je nás asi tucet překládajících a asi všichni se osobně známe, i díky tvůrčím dílnám organizovaným překladatelským svazem. Tak třeba Kathrin Janka, expertka na komplikované věci, právě přeložila svazek poezie Víta Slívy, přeložila i filozofický esej biologa Zdeňka Neubauera Rozkvétání ibišku nebo román Jiřího Kratochvila. Pak Sophia Marzolffová, která přeložila první knihu Stanislava Komárka a texty Markéty Pilátové. Zmíněné dvě jména se Sophií sdílíme, naštěstí je výborná a o „moje“ autorky a autory se stará skvěle. Z mladší generace v ČSSR narozená Martina Lisa z Lipska, která přeložila Beton Ivy Pekárkové, Ve skříni Terezy Semotamové a spoustu básnických sbírek, pak překladatelka Vratislava Maňáka Lena Dornová, mnichovská milovnice próz Michala Ajvaze Veronika Siska a spousta dalších.
Co jsou zač ty překladatelské dílny, kde se scházíte?
Tam mluvíme o německém, takzvaném cílovém textu, ačkoli my, kteří se tam scházíme, překládáme z několika různých jazyků. Díky tomu se dozvídáme, jaké problémy v překladu nastávají. V češtině se třeba hodně řeší časy u sloves, které jsou jiné než v němčině – tady musí být překládající kreativní a nepřejímat otrocky časy z originálu. Pak kontrast spisovné a obecné češtiny; my máme jednu vysokou, spisovnou němčinu a vaši obecnou musíme řešit regionálními varietami. Jenže co když se příběh odehrává v Praze? Nemůžeme ho pak přece zaplnit výrazně bavorským výrazivem… Problematické jsou samozřejmě i reálie, třeba narážky na fakta z dějin či z české populární kultury, to se nesmí nic přehlédnout, je třeba důvěrně znát vaše prostředí. Pro vás je to zcela běžné, triviální, pro německé publikum se to musí dovysvětlit, aby aluze fungovala.
Mají překladatelé podobně jako spisovatelé své zahraniční tvůrčí pobyty?
České literární centrum před časem zavedlo překladatelské pobyty v Česku, Německu i v Rakousku, vyhradily se dost velké prostředky na překlad a zprostředkování vaší literatury za hranicemi. To je pro Česko jakožto malou zemi s malým jazykem velmi důležité. Vašim státním kulturním institucím to bylo léta dost jedno, ale teď mám pocit, že si nás, překládajících z češtiny, víc váží. Však je to vysoce kvalifikovaná, namáhavá, zodpovědná práce. Ano, získat dotaci na překlad od vašeho ministerstva kultury je trochu loterie – nakladatelství se musejí přihlásit s už rozjetým projektem, na jehož základě rozhodne odborná porota, kolik procent rozpočtu projektu dotací pokryje; celý ho nezaplatí téměř nikdy. Nakladatelství pak s napětím čekají, kolik peněz dostanou. Na Slovensku funguje jiný model, řekl bych, že lepší: s Literárne informačným centrom se dohaduje ještě před akvizicí díla, kolik přesně mohou na jeho překlad dát peněz. Podle toho se nakladatelství rozhodne, jestli má ekonomický smysl práva na vydání pořídit. Všichni lidé z německých nakladatelství, se kterými jsem mluvil, říkají: „Českou literaturu rádi vydáváme, zvládneme i její propagaci, ale nemáme peníze na překlad. Ten nám vždycky rozhodí rozpočet knížky postavený tak, aby vydání vůbec bylo ekonomicky smysluplné.“ Vydávání překladů z češtiny se prakticky vždy dotuje penězi vydělanými na prodeji bestsellerů.
Lze vůbec spočítat, kolik peněz má stát překládání beletrie? Je oněch řekněme 220 korun za normostranu u nás a dvacet eur u vás adekvátní částka?
Nevím. Kolikrát chodím třeba hodinu po parku a přemýšlím nad nejlepším možným překladem doslovně nepřeložitelného vtipu, idiomu skrývajícího dvojsmysl a tak dále. Plodem takové vycházky je jedna dobrá věta nebo souvětí. Mám z té práce radost, hlava mě bolí od přemýšlení. Těžko to přepočítat na tradiční pracovní čas. Asi proto se musíme stále hádat o férové honoráře, v nejhorším případě nás nakladatelství považují za protivníky. Mělo by to však být partnerství, máme přece tentýž zájem – aby vyšla dobrá kniha.
Jak sledujete současnou českou literaturu, jak se v ní orientujete? Posílají vám knížky sami čeští nakladatelé nebo agenti spisovatelů či vydavatelských domů?
Posílají, a taky sleduju server iLiteratura.cz, to je výtečný zdroj, kde dokážou podchytit většinu toho důležitého. Neexistuje periodické médium, kde by bylo shrnuté, co všechno aktuálně vychází, a nevím, jak si šikovně filtrovat, co mě opravdu zajímá. A jako každý dám na osobní doporučení kamarádek a kamarádů, kteří českou literaturu čtou.
Mluvila jsem po první vlně koronaviru s českým spisovatelem Janem Novákem, který na jaře a v létě bydlel v Berlíně, a ten si pochvaloval, jak dobře vaše země i metropole pandemii zvládají. Myslíte si to taky?
S Janem Novákem se vídáme pouze na autorských čteních, dělali jsme spolu Zátopka a komiksovou podobu románu Zatím dobrý. Nevím, jestli s ním v tomhle ohledu souhlasím. Koronavirus je stále ještě čerstvá věc, máme k dispozici spoustu protichůdných informací a teorií, ale málo dlouhodobých statistik. Nechtěl bych být v kůži expertů a politiků, kteří to teď musejí rozhodovat, protože to od nich veřejnost čeká. U nás aktuálně jsou i hlasy tvrdící, že všechno zavřít byla chyba, že jsme se měli promořit jako Švédi. Počkejme se soudy do jara. Co vím už teď, že je špatně, je fakt, že státní dotace a miliardové podpory půjdou na záchranu stavu, který je třeba změnit.
Rozhovor s Mirkem Kraetschem o životě v Berlíně i v Praze či o úspěších Jaroslava Rudiše i Radky Denemarkové si přečtěte v Reflexu č. 4/2021, který vyjde ve čtvrtek 28. ledna.
