Generál Emil Boček, legendární pilot RAF: Letadla byla mým osudem. Na Spitfiru se létalo dobře, to byl kočár!
O Vánocích 1939 řekl doma, že jede s kamarádem na lyže, namířeno měl však přes hranice. Ve Francii se armádní generál Emil Boček (25. 2. 1923) zúčastnil ústupových bojů. Do britského Liverpoolu připlul v okamžiku, kdy začínala letecká bitva o Británii. Rok a půl sloužil u 312. československé stíhací peruti jako mechanik, od října 1944 létal u 310. peruti. Za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost byl generálu Bočkovi propůjčen Řád bílého lva I. stupně. Rozhovor vznikl v roce 2020 v rámci výročí Bitvy o Británii pro speciál Reflexu. Emil Boček dnes slaví své 100. narozeniny.
Na konci roku 1939, v šestnácti letech, jste se s kamarádem rozhodl odejít z protektorátu a bojovat. Svěřil jste někomu z rodiny, co máte v úmyslu?
Pověděl jsem to nejstaršímu bratrovi. Bylo nás osm dětí – čtyři děvčata a čtyři kluci. Honza mě přesvědčoval, že zatím nemám nikam chodit, ať ještě počkám. Odsouhlasil jsem mu to – a stejně jsem šel. V pondělí 25. prosince 1939, na Boží hod, se vdávala naše sestra Štěpánka. Na její svatbě jsem mamince řekl, že pojedu s kamarádem na lyže. Tvrdil jsem, že mi mistr nechal svůj poukaz na hory, jelikož jeho manželka náhle onemocněla. Ve středu 27. prosince 1939 ráno jsem sbalil lyže a vyrazil na nádraží.
Nic jste mamince ani nenaznačil?
Kdepak. Akorát by si dělala starosti. Doufal jsem, že to pochopí… Nemohli jsme přece sedět s rukama v klíně. Na Štěpánčině svatbě jsem se naposledy viděl se švagrem, Františkem Uhýrkem. Manžel nejstarší sestry Marie se zapojil do ilegální činnosti, byl členem odbojové skupiny Bílá lvice. Němci ho popravili… Sebrali i Honzu, prý kvůli mně, brácha mi to ale nikdy slovem nevyčetl. Osm měsíců strávil v Kounicových kolejích. Náš tatínek zemřel ještě před válkou. Pracoval v Brně jako polír. V prosinci v sedmatřicátém dost mrzlo, jenže on pořád chodil nalehko. U oběda mu ženské domlouvaly, že se má teple obléct, aby se nenachladil. „A na Štědrý den budu mít pohřeb,“ odbyl je v žertu. V sobotu přijel z práce na kole, zchvácený, cítil se špatně. Maminka chtěla, abych došel pro doktora, tatínek to nedovolil. Zrovna se u nás zabíjelo, tatínek si dal jenom dvě lžíce černé zabijačkové polévky. Pro doktora se poslalo až za dva dny. Už bylo pozdě. Na Štědrý den měl pohřeb… Mně bylo čtrnáct, nejmladšímu bratrovi rok. Maminka to neměla lehké.
Byl to váš klukovský sen, že se stanete pilotem?
O tom, čím budu, jsem tenkrát moc nepřemýšlel. Cvičil jsem v Sokole a jako každý kluk jsem prováděl všelijaké lumpárny. Chodil jsem na měšťanku v Tuřanech a nejraději jsem při hodinách ručních prací podle plánků stavěl letadýlka. Většinou měla rozpětí křídel tak metr, jednou dokonce dva a půl metru. Letadla byla můj osud. Po čtvrtém ročníku měšťanky jsem měl jít do učení na obchodního příručího, jenomže mě lákala strojařina. Zeptal jsem se v brněnském zubokolu, kde se vyráběly náhradní díly na auta, jestli nepotřebují učně. Mistr mě proklepl a já se začal učit strojním zámečníkem. Můj kamarád Bořivoj Sedlák byl ze stejného oboru, a ještě závodil. Měl Jawu 100 Robota. Na Bořův motocykl jsem přidal nožní řazení, které jsem okopíroval z nové Jawy 250 Duplex- Blok, to byla jízda!
Právě s Bořivojem Sedlákem jste se na konci devětatřicátého roku vydali za hranice.
Ráno 15. března 1939 jsem přijel z Brněnských Ivanovic vlakem do Brna. Vyšel jsem z nádražní budovy, obloha byla zatažená, padal déšť se sněhem. Po silnici se valily německé tanky a obrněné vozy. U hlavní pošty stálo snad třicet motorek. Následující den byla vypálena brněnská Velká synagóga a gestapo začalo zatýkat. Bořův tata byl starý legionář, opakoval nám: „My jsme republiku vybojovali, teď je to na vás, na mladých.“ Proto jsme se rozhodli odejít. Bral jsem to jako úkol, byla to naše povinnost.
Neváhal jste?
Vůbec ne.
Bylo vám šestnáct…
A co. Nechtěl jsem sedět doma a čekat, až se to přežene. Našli se tací, kteří sklonili hlavu a novým pořádkům se přizpůsobili, to mě dopálilo. Hodně lidí se ovšem postavilo na odpor a plno mužů odešlo za hranice, ne aby utekli a měli se jinde dobře, kdepak, ale aby za naši zemi bojovali, přinesli jí svobodu. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil, pro dnešní mladé už je to dávná minulost, někdy mám pocit, že by se na vše nejraději zapomnělo. Moc si proto vážím – a to chci říct, protože to není žádná samozřejmost – ředitele Vojenského historického ústavu generála Knížka za to, co pro nás, válečné veterány, udělal a dělá. Když jsem byl nedávno v Leteckém muzeu ve Kbelích, říkal jsem mu: „Alešu, kdybyste nepřipomínali, že jsme něco pro tu republiku vykonali, tak myslím, že naši lidi ani nebudou vědět, že byla nějaká válka…“
Nejste příliš skeptický?
Za tři roky mi bude sto, už jsem něco zažil, takže vím, o čem mluvím. Navíc se leccos začíná pomalu překrucovat… Je důležité, aby lidé znali, jak to opravdu bylo. Nás, co jsme byli přímo u toho, už moc není, z našich letců jsem poslední, byl jsem nejmladší.
Co jste si vzal na cestu?
Mapu Hodonína a Bratislavy. Koupil jsem je u Vlacha ve sportovních potřebách na ulici ve Veveří. A samozřejmě lyže, poněvadž jsem mamince řekl, že jedu lyžovat, a taky abychom nebyli nápadní. Domů jsem se vrátil v srpnu 1945, vlakem do Židenic, tramvají do Komárova a pak pěšky. Za rozbřesku jsem zaklepal na dveře. Ozval se maminčin hlas: „Kdo je?“ – „To jsem já.“ Už mě po hlase nepoznala. „Kdo já?“ – „Emil.“ Dveře se rozletěly. Neviděla mě skoro šest let.
Měl jste s sebou i něco z domova na památku?
Ne. I kdybych si něco vzal, stejně by mi to v maďarském vězení zabavili. Krabici s jídlem od paní Sedlákové jsme s Bořou zapomněli ve vlaku. Než jsme pro ni doběhli, byla pryč. V Hodoníně jsme přespali a druhý den přešli na Slovensko. Na nádraží v Bratislavě se nás strážník zeptal, kam jedeme. „Do Trnavy, lyžovat.“ – „Vždyť tam není sníh.“ – „Kamarádi povídali, že je tam sněhu dost,“ odpověděl jsem. Z Trnavy jsme se dostali do Seredi a přešli do Galanty. Maďarský policajt zkontroloval naše doklady a odvedl nás na stanici. Šoupli nás do basy, už tam byli tři študáci z Prahy. Ti nás poučili, že do Budapešti musíme tajně. Na Nový rok nás pustili. Odvezli nás k hranici. Počkali jsme, až žandáři zmizí z dohledu, a vydali se zpátky do Maďarska. Zabásli nás v Šale. Slovenský nádražák nám nabídl, že nám v čekárně zatopí, a zavolal na nás stráž. Seděli jsme týden. Znovu nás pak odlifrovali na hranice a my zase počkali, až četníci odejdou.
Nenapadlo vás vrátit se domů?
Nechtěli jsme to vzdát. Napotřetí jsme se dostali až do Budapešti, na francouzský konzulát. Člověk, který mluvil česky, nás zaregistroval a zajistil nám ubytování. V Segedíně naši skupinu ale chytili a po týdnu nás odvezli do budapešťského vězení Tolonczház. Mě strčili mezi mladistvé delikventy. Kamarádi mi přes plot, který odděloval část pro dospělé a mládež, poradili, ať řeknu, že je mi osmnáct. Podařilo se mi to nějak dozorcům vysvětlit a oni mě přeřadili. V polovině února nás vyhostili na Slovensko u Sence. Bořa byl marod, takže ho s námi nepustili. U hranic se kluci najednou dali na útěk, přes vinohrad do lesa. Já se vydal na opačnou stranu, do polí. Zdálky jsem slyšel střelbu… V noci jsem na chvíli únavou usnul, pak jsem přebrodil řeku a kvečeru doputoval do Tótmegyeru, kde už nám jednou pomohli. Dali mi kus chleba, ohřál jsem se u kamen a musel jít. Ve vlaku do Budapešti jsem se opět setkal se svými známými z vězení. Jenže před francouzským konzulátem vartoval policajt a druhý den zas… Až čtvrtý den se na mě štěstí usmálo. Na francouzském konzulátu jsem se dozvěděl, že dva kluky u Sence žandáři zastřelili. Po deseti dnech jsem se s novou skupinou přesunul k jugoslávským hranicím. U Tompy na nás měl čekat povoz s koňmi. Nikdo tam nečekal.
Co jste udělal?
Hranici jsme sami přešli v noci, nad ránem jsme unikli maďarské hlídce. Když nám na vojenském velitelství v Subotici oznámili, že nás musí vrátit do Maďarska, naše radost vyprchala. Odpoledne nás však poslali do Bělehradu. Potom jsme pokračovali do Soluně, Istanbulu, Bejrútu, lodí do Alexandrie a pak do Marseille. Ve francouzském městečku Agde jsem byl v polovině dubna 1940 přijat do československé zahraniční armády. Absolvoval jsem zkrácený základní výcvik a kurs pro telefonisty.
Na začátku června vás poslali na frontu, zúčastnil jste se ústupových bojů na Marně a Loiře.
Co vám budu povídat. Vyfasovali jsme staré, rozdrbané uniformy, každý pes jiná ves, ovinovačky – nemálo vojáků dostalo místo bot dřeváky – a pušku s dlouhým bodákem z roku 1864! Francouzští vojáci se před Němci rozutekli. To si pište, že s tou slavnou francouzskou armádou, na niž jsme před Mnichovem tolik spoléhali, bychom ničeho nedocílili. Německé letectvo nás bombardovalo, snad den co den jsme ustupovali. V Gienu, kde probíhaly těžké boje, jsme nafasovali pět nábojů. Francouzští civilisté prchali z města, nebylo co jíst, vodu jsme pili z řeky, všude panoval zmatek. Francie podepsala příměří a kolem nás se utahovala smyčka. Ačkoli už platil zákaz vyplout, díky generálu Fauchému jsme se v přístavu v Sete nalodili na egyptskou loď Rod el Farag. Nejdřív plula do Gibraltaru, kde se utvořil z lodí konvoj. Přes třicet lodí doprovázelo pět torpédoborců.
Na lodi Rod el Farag byl mimo jiné i Jan Kubiš a Josef Gabčík…
Když jsem před několika lety slavil narozeniny společně s generálem Jaroslavem Klemešem, dozvěděl jsem se od něj, že byl také na stejné lodi. Vzpomínali jsme, jak jsme se tehdy upínali k Anglii. Francie se složila, Evropa byla obsazená, naší poslední nadějí byla Británie. Doufali jsme, že budeme moci bojovat.
Do Liverpoolu jste dorazili 12. července 1940.
O dva dny dříve, 10. července 1940, byla oficiálně zřízena 310. československá stíhací peruť a začala bitva o Británii. Osud země byl v rukách pilotů Královského letectva. Desátého července zaútočily německé dorniery doprovázené messerschmitty na konvoj v Temži, proti nim vzlétly britské hurricany a spitfi ry. Britové ztratili jeden stroj, Němci šest. Nic z toho jsem pochopitelně tenkrát v Liverpoolu nevěděl, teprve jsem se rozkoukával a snažil se pochytit první anglická slovíčka. Už jsem kolikrát vyprávěl, jak jsem si pro sebe – takovej blbec mladej – ve vlaku z Liverpoolu přeložil nápis Smoking a No smoking: Ve smokingu a Bez smokingu. Ve stanovém táboře v Cholmondeley Parku jsem se setkal s Bořivojem. Všichni jsme dostali battledressy, britské uniformy. V Británii na rozdíl od Francie vládl pořádek a disciplína. V srpnu probíhal nábor k letectvu, potřebovali hlavně mechaniky. To bylo něco pro nás s Bořou, hned jsme se hlásili. Bořa měl pár týdnů do vyučení, jenomže zkoušky neudělal. Já jsem uspěl. Vybrali mě 17. srpna 1940.
Týž den 310. peruť, u níž jste pak létal jako stíhač, podnikla svůj první operační let…
O úspěších československých pilotů jsme samozřejmě měli přehled. Vzápětí se to rozkřiklo po letištích. Přáli jsme každému, aby se mu dařilo. Já jsem byl přijat do Dobrovolnické zálohy britského Královského letectva 21. září 1940. Moje evidenční číslo bylo 787 719. Letecké mechaniky školili v Hednesdorfu. Několikrát nás tam navštívil prezident Beneš – mám fotku, kde sedíme u jednoho stolu – a Jan Masaryk. V dubnu 1941 jsem nastoupil k 312. československé stíhací peruti jako mechanik-drakař.
Vaším nadřízeným byl Jan Prokop, jenž ještě ve Francii obdržel francouzský Válečný kříž. Vyprávěl vám o tom, jak v květnu 1940 ze země sestřelil útočící německý bombardér?
Honza Prokop sloužil u letectva už ve Francii jako zbrojíř. Během nečekaného německého náletu na francouzské letiště skočil ke kulometu a sundal dornier. Francouzský velitel mu ihned na místě udělil válečné vyznamenání. Vědělo se to, pochopitelně, sám Honza Prokop se tím ale nijak nechlubil. V Československu ho v prosinci 1948 za přípravu útěku zavřeli, kvůli účasti na vězeňské vzpouře mu navrhovali provaz, na svobodu ho pustili až v roce 1966. Seděl osmnáct roků, nejdéle ze všech československých příslušníků RAF. Ptal jsem se ho, jak dokázal tolik let v kriminále překonat. „Nesmíš myslet na to, kde jsi,“ řekl mi.
Vaším velitelem byl Alois Vašátko, jenž se patnácti jistými sestřely patřil k nejúspěšnějším československým stíhacím pilotům. Mimo jiné si v říjnu 1940 připsal první vítězství 312. československé stíhací peruti v bitvě o Británii, když nad Liverpoolem sestřelil německý junkers.
Vašátko byl voják tělem i duší. Bojovník. Uměl být přísný. Nelíbilo se mu, že s námi František Peřina chodí do hospody. Vyčinil mu. Třiadvacátého června 1942 se při leteckém souboji Vašátkův spitfi re srazil s německou stodevítkou a spadl do moře. Vašátko zahynul, jeho tělo se nenašlo.
Vaším anglickým velitelem byl legendární pilot v bitvě o Británii – John Peel.
Když jsme byli v jedenačtyřicátém v Kenley, John Peel byl velitelem celého wingu, pod nějž byla naše peruť zařazena. Britský velitel chtěl, aby se o jeho hurricana starali výhradně čeští mechanici.
Proč?
Na české mechaniky bylo spolehnutí. Jsou šikovní. Když jsme měli v kursu z plátu železa vypilovat podle zadaných rozměrů obdélník a do něj krychli, angličtí frekventanti s tím poněkud zápolili. O Peelovu mašinu se nás staralo šest. Já byl drakař, fotokulomety byly záležitost Ladislava Sitenského; kamarádili jsme spolu, určitě znáte jeho fotografie. Jednou jsme na Peela čekali marně. Sestřelili ho. Vyskočil nad mořem, naštěstí se ho podařilo zachránit. A kam myslíte, že se okamžitě vydal – na letiště, kam jinam. Když dostal dovolenou, nachystali jsme pro něj překvapení. Jeho letadlo jsme nově přestříkali. „Tohle není moje mašina,“ pochválil nás. Jako mechanik jsem u 312. peruti sloužil rok a půl, byla to důležitá práce, jenže já chtěl do pilotky. Prokop mě ovšem nechtěl pustit. Mého kamaráda Ondřeje do pilotní školy přijali v červenci 1943. Šli jsme to oslavit. Britové se k nám většinou chovali výborně, oceňovali nás, ten Anglán, civilista, však v hospodě začal Čechy nevybíravě urážet. Provokoval. Zvednul jsem se a jednu mu lisknul. Zavolal na nás empíky, vojenské policisty. Skončil jsem na týden v base. V říjnu 1942 mi Prokop naštěstí konečně povolil odejít do pilotky. Byl jsem šťastnej.
Pamatujete si na svůj první cvičný let?
Samozřejmě! V dubnu 1943 na letišti v Shellingfordu. Poprvé vás vezmou do dvouplošníku Tiger Moth. Vyletí se a instruktor se zeptá: „Kde je letiště?“ No kde by asi bylo. „Tady pod námi.“ To je jednoduché. Potom začne dělat akrobacii a položí vám stejnou otázku. „Kde je letiště?“ – „Copak já vím?“ Na Tiger Mothech jsme nalítali dvanáct hodin. Pak se rozhodovalo, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům. Mě dali ke stíhačům. Na konci června 1943 jsme odjeli na výcvik do Kanady. Létalo se na harvardech, ve dne v noci. Na konci ledna 1944 jsem si směl na uniformu přišít pilotní odznak. Složili jsme zkoušky a se Slávkem Brázdou a Ondrou Šambergerem jsme si užili dva týdny dovolené.
Kam jste vyrazili?
Byli jsme v kanadském národním parku Banff u a v New Yorku. Řekli jsme, že máme ve městě příbuzné. Po návratu do Británie následoval operační výcvik. V srpnu 1944 jsem měl nehodu. Odstartoval jsem – a nad letištěm přestal fungovat motor. Dosedl jsem na louku, vyplašil krávy, letadlo bylo na odpis. Příčinou bylo těsnění, které se uvolnilo z motoru. Druhý den jsem dostal nový stroj. Krátce před přistáním v kabině začala prudce kolísat teplota. Důvodem opět bylo uvolněné těsnění. Podařilo se mi ale bezpečně přistát.
Začal jste si pak letadlo před startem pro jistotu sám kontrolovat?
Nic jsem nekontroloval. Věřil jsem mechanikům. Dvacátého října jsem se stal B pilotem u 310. československé stíhací peruti. První operační let jsem absolvoval o osm dní později. Doprovázeli jsme v rámci operace RAMORD dvanáct bombardérů. Před startem mi coby nováčkovi zdůrazňovali, že musím bezpodmínečně zůstat ve formaci. – Kdo se první odtrhne, bývá sestřelen. Bombardovaný cíl pochopitelně chránila protiletadlová obrana. Flak po nás pálil. Utrhl jsem se z formace. Časem jsem si na tu kanonádu zvykl.
Absolvoval jste devětadvacet bojových startů, ze dvou operačních letů jste se musel kvůli poruše vrátit.
Nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo dopadnout špatně, to bych nemohl létat. Dvakrát jsem musel nouzově přistát, jednou mě zachránil šestý smysl, když mi nad Lamanšským průlivem začal – jak se pak zjistilo – kvůli zanesenému benzínovému filtru vynechávat motor, až zdechl úplně. Letadlo rychle klesalo. Už to vypadalo skoro beznadějně a já se chystal k seskoku, ale motor zase naskočil. Naštěstí jsem předtím vystoupal vysoko.
Váš kamarád Ondřej Šamberger podobné štěstí neměl…
Ondřej lítal u třistadvanáctky. Pokaždé se hned rozkřiklo, když se někdo nevrátil. V únoru 1945 jsem zaslechl, že se zabil někdo od 312. peruti. Bodlo mě u srdce, bylo mi jasné, že to je Ondřej. Podle všeho usnul, buď si zapomněl otevřít nebo přidat kyslík, nebo byla na kyslíkovém přístroji porucha. Ostatní se ho snažili probudit rádiem. S Ondřejem jsme byli jako bratři. Když jsme byli v Hednes dorfu, Ondřej mě vzal do Wembley na fotbal. Anglie vyhrála nad Skotskem 2:1, v lóži byl král Jiří a zápas sledoval také Winston Churchill. Během výcviku ve Skotsku přijel za Ondřejem jeho kamarád. Představil se mi jako Karel Doubek, to ale nebylo jeho pravé jméno. Až jsme si nějakou dobu povídali u piva, svěřil mi, že je Jan Smudek.
Ještě za války o něm v Sovětském svazu natočili film Nepolapitelný Jan, v USA se jeho osudy staly námětem pro komiks a Jan Smudek měl prý být i předobrazem pro postavu odbojáře Viktora Lászlóa ve filmu Casablanca.
Popisoval mi, jak utíkal kilometry potokem, aby ho nevyslídili psi, a ukazoval mi výzvu, která visela po celém protektorátu. Za jeho dopadení vypsali Němci odměnu sto tisíc. On si ten papír odnesl s sebou. V Anglii létal jako navigátor u 68. noční stíhací peruti.
Vzpomínal jste často na domov, nebo jste si podobné myšlenky raději zakázal?
Poslouchali jsme pražský rozhlas, chtěli jsme vědět, co se v republice děje. Bylo nám z toho těžko. Na konci války se zdálo, že bychom mohli letět na pomoc Praze. Šestého května byla vyhlášena pohotovost, na letadla jsme přimalovali československé znaky. Jako první měla do osvobozené Plzně přiletět 312. peruť. Následující den spojenecké vrchní velení akci odvolalo kvůli dohodnuté demarkační linii. Náš odlet do Československa se zdržoval i po válce, povolení se pořád oddalovalo, Rusové nás tady nechtěli. V Praze jsme mohli přistát až v polovině srpna 1945. Na letišti nás uvítal náčelník hlavního štábu československé branné moci generál Bohumil Boček. Každý z nás se mu musel představit. Moje příjmení ho zarazilo. „Boček? Nejsme příbuzní?“ zajímal se. „Pane generále, to já nevím.“ Pamatuju si to všechno, jako by to bylo včera. Na Británii jsem nikdy nezapomněl, dodnes ji považuju za svou druhou rodnou zem.
