Zemřel herec Milan Lasica. Nevycházím z domu a někdy ani z údivu, řekl na jaře Reflexu
Ve věku 81 let zemřel v neděli slovenský herec, dramaturg, moderátor, režisér a zpěvák Milan Lasica. Podle místních médií zkolaboval při vystoupení s orchestrem v bratislavském divadle Štúdio L+S. Nezapomenutelnou dvojici tvořil se svým kolegou Júliem Satinským, kterou šeským divákům pomohl ve svých Hovorech H Miroslav Horníček. Jejich tehdejší vtipné hlášky nás umějí rozesmát i dnes. Július Satinský už mezi námi osmnáct let není. V březnu letošního roku poskytl Milan Lasica Reflexu rozhovor.
Co vám v téhle divné době chybí?
Samozřejmě publikum. Lidi, s nimiž můžu komunikovat, které mohu pobavit a slyšet pro mě ten nejkrásnější zvuk – jejich smích. Nikdy mě neomrzí. Je to droga, která mě nabíjí, jsem na ní závislý. A žádná pandemie mě z toho nevyléčí. Pak je tu ještě něco, co mi velice chybí: kavárna. Jsem kavárenský povaleč a hrdě se k tomu hlásím. Prožít tam část dopoledne s přáteli a nezávazně komentovat život, to mě drží nad vodou. Bez kavárny je svět smutnější.
Bojíte se nákazy?
Bojí se o mě moje žena a obě dcery, takže já už se bát nemusím. O strach je u nás postaráno. Pochopitelně patřím do nejohroženější skupiny, ale moc o tom nepřemýšlím. Nosím roušku, asi dvacetkrát jsem byl testovaný a už jsem dvakrát očkovaný. Nevycházím z domu a někdy i z údivu. Především proto, kolik lidí nevěří, že pandemie vůbec existuje. Připomíná mi to moji dceru, když jí bylo deset a zničehonic řekla: „Stejně nevěřím, že existují města, ve kterých jsem nebyla.“ Takže nevěřit na pandemii je přinejmenším dětinské.
Kdysi jste připustil, že mladší dcera Žofie je po vaší manželce, Magdě Vášáryové, zatímco starší Hana spíš po vás. Nebo už to vidíte jinak?
V době, kdy se moje žena stala velvyslankyní v Rakousku, měla starší dcera se „změnou země“ tak trochu problém. Bála se, že neumí německy. Mladší ji uklidňovala slovy: „Bábinka také neumí německy, a jaké nádherné botičky si tam minule koupila.“ Obě byly pokřtěné jako katoličky, ale starší, když jí bylo sedmnáct, za mnou přišla a v asi hodinovém monologu mi sdělila svůj kritický vztah ke katolické církvi. Tak jsem ji zlanařil k nám, luteránům, což ji uklidnilo. I její děti jsou luteránky. Hana je úspěšná spisovatelka a do jedné z jejích knížek mě dost důkladně vyzpovídala. Má titul Vše o mém otci. Mladší Žofie žila pár let ve Skotsku a teď dělá kariéru v IBM. Je velmi šikovná. Na obě dcery jsem hrdý.
Kladou vám vnučky otázky, které se dávají dědečkům, nebo vás občas zaskočí něčím, co nevíte a neumíte?
Právě před chvílí jsme si volali videotelefonem. Pomocí WhatsAppu. Pokud mám s těmito přístroji problémy, ochotně mi poradí. Když byly jedné z nich čtyři roky, ukazovala mi, jak se zachází s tabletem. Zkusil jsem to podle jejího návodu a ona konstatovala: „Fajn, zvládl jsi to.“ Takže s mou devíti- a sedmiletou vnučkou denně komunikuji. Už se těším, že se zase budeme moci setkávat. Jejich nezapomenutelné výroky si zapisuju. Stojí za to. Když bylo třeba té menší pět, zeptala se: „Mami, když jsi byla mladá, žili ještě dinosauři?“ Kouzelné.
Nad jakou svou technickou dovedností se nejvíc nadýmáte pýchou?
Jsem pyšný už na to, že dokážu odpovědět na vaše otázky a poslat vám odpovědi e-mailem. S počítačem pracuji jen jako s psacím strojem a poštou. To mi stačí. Sociální sítě mě nezajímají. Mám s nimi nemilé zkušenosti. Už léta se tam objevují články a citáty pod mým jménem, se kterými nemám nic společného. Nedávno jsem na to upozornil policii. Odpověděli mi, že s tím neumějí nic udělat. Beru to jako nepříjemnou daň za popularitu.
Popište, jak vypadá váš den.
Konečně došlo na slova mého přítele, který říkával: „Ráno vstanu, ustelu si, a jak si ustelu, tak si zase lehnu.“ Taky to tak dělám, ale jen v neděli. Ve všední den vstanu a předstírám činnost. Většinou to vypadá tak, že zapnu televizi, dívám se na obrazovku a při tom myslím na něco úplně jiného. V mysli se mi vynořují vzpomínky, poskytuju šanci fantazii a občas něco zapíšu, protože jsem dostal nabídku otextovat písničky jednomu velmi talentovanému muzikantovi. Potom se jdu projít s krokoměrem, a když ujdu kolem patnácti tisíc kroků, jsem přesvědčený, že jsem pro svoje tělo udělal hodně. Občas chodím hrát golf, což není zakázané, protože to není kontaktní sport a my jsme ve flajtu maximálně dva. Je to běžný den osmdesátiletého muže. Až na to, že takhle dnes žijí i o hodně mladší.
Spokojil jste se s tím, že už v golfu žádné velké pokroky neuděláte?
Hraju ho sice stále hůř, ale přestává mi to vadit. Doufám, že se tato slova netýkají mé profese. Navzdory tomu vím, že konec hraní se asi blíží, jen nevím, kdy nastane. Je to podobné jako s pandemií.
Vraťme se k vašemu polehávání…
Rád. Ležení je moje oblíbená poloha. Tím spíš, že stále ještě nemám proleženiny. Přesila energie nikdy nebyla moje silná stránka. Vždy jsem se do pohybu musel trochu nutit a často se i dnes s obdivem dívám na lidi, kteří běží a nemají k tomu žádný vážný důvod. Takže se dá říct, že jsem byl už odmalička usedlý, jen občas mě okolnosti přinutily narušit tu usedlost nějakým pohybem.
Zmínil jste psaní. Věnujete se mu denně?
K písňovým textům nyní přibyla nabídka z Národního divadla. Oslovili mě, abych pravidelně psal do jejich přílohy v deníku SME. Kromě toho mě vyzval vynikající malíř, pan Ormandík, s nímž jsme vyprodukovali dvě knihy, abych vytvořil parafráze na lidové pohádky, které by rád ilustroval. Slibuju mu to už dlouho. Můj problém je, že největším zdrojem inspirace je pro mě termín odevzdání textu. Když ho nemám, inspirace se neozývá.
Co ještě děláte?
Právě čtu Einsteinův životopis. Fascinují mě pasáže o tom, jak se mu v hlavě rodila teorie relativity. Napřed speciální a potom všeobecná. Z podrobných popisů bádání většinou nerozumím vůbec ničemu, což mě utvrzuje v přesvědčení, že jde o velkou věc. Moc mě těší, že nepatřím mezi ty, kdo věci, které nechápou, neuznávají. Je jich dost.
Ve stáří člověk často vzpomíná na dětství. Vaši rodiče se rozvedli, když vám bylo deset let, a matka se vás vzdala. Trpěl jste tím?
Zajímavé je, že si to dnes uvědomuju daleko víc než tehdy, kdy jsem si toho moc nevšímal, měl jsem jiné starosti a pečovala o mě rodina. Později i matka, když už si to mohla dovolit. Netrpěl jsem, měl jsem se dobře, dokonce lépe než mnozí moji spolužáci. Měl jsem pořád nějaké peníze, zval je do cukrárny, bylo veselo. Až v dospělosti jsem si uvědomil, že konec dětství v deseti letech ve mně zanechal stopy. Možná pozitivní, ale určitě i negativní. Když má matka opustila otce, asi věděla proč, zůstal jsem u babičky a s matkou se setkával tajně. Později, ve čtrnácti, jsem se k ní nastěhoval, protože získala větší byt. Neměl jsem se špatně, ale matka měla nového manžela a nové dítě, dceru, kterou mám dodnes rád. Když byly na dohled mé dvacáté narozeniny, pochopil jsem, že je třeba postavit se na vlastní nohy. Naštěstí to nebyl velký problém, protože v šoubyznysu – tak se mu ale tehdy ještě neříkalo – jsem se začal pohybovat od sedmnácti.
Byl jste v mládí bohém?
Všichni, kdo jsme se točili kolem kumštu, jsme chtěli žít bohémským životem. Teda bohémským podle našich představ a možností. Posedáváním v kavárnách, večery ve vinárnách a barech, debatami o umění, tajnými návštěvami divadelního klubu, kde jsme potkávali slavné herce a báli se je oslovit. Zajímavé bylo, že tancovat jsem nechodil, protože jsem se styděl navazovat kontakt s neznámými děvčaty. Takže jsem až takový bohém vlastně nebyl.
Proslavil jste se ve dvojici s Júliem Satinským. Čím jste si vzájemně imponovali?
Seznámili jsme se asi v polovině padesátých let. Od útlého dětství jsme bydleli v téže ulici, on na jednom konci a já na druhém, jenže tenkrát to byla ohromná vzdálenost. Důležité ale je, že jsme měli v dětství podobné zážitky a podobně se dívali na svět. První zábavné číslo jsme vymysleli na procházkách podél Dunaje. Bylo výsledkem čisté improvizace. Sami jsme ho vytvořili a sami se mu smáli. Tehdy jsme netušili, že by se to mohlo zdát směšné i někomu jinému. Nápady jsme „chrlili“ oba, byly ale i chvíle, kdy jsme se jen procházeli a mlčeli. Každopádně bylo od začátku jasné, že Julo je ten vypravěč, zatímco já spíš glosátor a autor point, takže to do sebe zapadalo. Když jsme se zprofesionalizovali, pracovali jsme různě. Někdy jsme psali společně, jindy každý zvlášť a dodatečně to dávali dohromady. Zpočátku jsme se pokusili o čistá improvizovaná vystoupení, kdy jsme si určili jen téma. Později jsme pochopili, jak je důležitá příprava, a psali si velmi důkladně texty. Přesto při zkouškách a představeních docházelo i na improvizační vsuvky. Měli jsme dialog, jmenoval se Humoristický, jenž trval při premiéře deset minut a po padesáti reprízách tři čtvrtě hodiny, takže jsme ho museli krátit. Naše společná kariéra vyvrcholila v Českém rozhlase sérií absolutně improvizovaných rozhovorů pod názvem Škola života. Takže na konci jsme se k totální improvizaci vrátili. Ale v rádiu je to snadnější než na jevišti.
Byli jste blízcí přátelé, nebo spíš kolegové jako pánové Suchý se Šlitrem?
Zpočátku jsme byli věrní kamarádi. Chvíli jsme dokonce spolu bydleli. Později se vztah změnil víc na pracovní, ale blízká spřízněnost duší zůstala do konce.
Když si vás někdo popletl, dotklo se vás to, nebo vás to spíš vedlo k zamyšlení, že byste měli něco udělat se svou popularitou?
Na to, že si nás lidi pletou, jsme si zvykli. Dodnes mě občas oslovují pane Satinský. Julo mi říkával: „Nic si z toho nedělej. I Marxe s Engelsem si pletli.“
Přistihl jste se někdy, jak něco v civilním životě „hrajete“, jako byste byl na jevišti?
Ne. Spíš jsem se přistihl při tom, že na jevišti nebo před kamerou nehraju, ale existuju. Nejsem představitel hereckého převtělování, představuju na jevišti sám sebe, i když odříkávám texty, které napsal někdo jiný. Nemám hereckou školu, takže si to můžu dovolit. Zkrátka – nejradši jsem na jevišti sám za sebe. A v soukromí taky.
Pro český film vás objevil Juraj Herz. Vybral si vás i Oldřich Lipský, Věra Chytilová, Karel Kachyňa, Jiří Menzel. Zkuste trochu popsat jejich přístup k natáčení.
Asi nejlepší snímek, ve kterém jsme hráli, byly Herzovy Sladké hry minulého léta. To byl ovšem slovenský film. Dobrého režiséra poznáte podle toho, že od vás nic nechce a stará se o svoje věci. Herz byl výjimečný. Lipský byl laskavý a nikdy na něho nezapomenu. Pod jeho vedením jsme hráli ve filmu jako dvojice L+S. To se nám předtím podařilo jen s režisérem Cvrčkem ve filmu Nekonečná – nevystupovat. Lipský nás nechal napsat dialogy a respektoval naše nápady. S Chytilovou jsem na její žádost začal psát scénář filmu Pasti, pasti, pastičky. Moc mi to nešlo, ale zato mě obsadila. Byla velmi autoritativní umělkyně, která věděla, co chce. U Kachyni jsem měl jen pár filmovacích dní, ale byl jsem vděčný i za ně, protože jsem od něho neviděl špatný film. S Menzelem jsem hrál u Lipského a pak mě obsadil do Obsluhoval jsem anglického krále. Nejvíc pro mě ale udělal tím, že mě zavezl do Kerska k Hrabalovi. Nechápal jsem, jak tak plachý člověk, jako je Menzel, může točit tak dobré filmy. Hrál jsem ještě u Fuky (Samorost), Kleina (Vážení přátele, ano) a u Věrčáka – doktora Vlacha v Saturninovi.
Stalo se vám, že jste se díky společné práci s někým spřátelil?
Jedno přátelství vzniklo a jsem za ně vděčný filmu i osudu. S Rudolfem Hrušínským. Nebyl jen výjimečný herec, ale i výjimečný muž. Hráli jsme spolu ve dvou filmech a na chvíle prožité s ním se nedá zapomenout.
Před lety jste se mi svěřil, že jste si přál být klavíristou.
Sedět za klavírem v nóbl restauraci a hrát a zpívat americké evergreeny, aby hostům lépe chutnalo, byl můj odvěký sen. Klavír doma máme, občas si na něj zabrnkám, nejradši písničku z filmu Casablanca s názvem As Time Goes By, a je mi líto, že jsem se nenaučil hrát dokonaleji.
Už jste pochopil, proč se říká „moudré stáří“?
Pane Vašáku, zapamatujte si, že lety člověk nemoudří, jen stárne. Zmínil jsem Einsteina, který dosáhl absolutního zvratu v chápání fyzických zákonů v pětadvaceti letech. Proč? Protože jen mladý, ničím nezatížený člověk dokáže pochybovat o tom, co zkušení muži považují za definitivní. Stáří není moudrost. Nanejvýš zkušenost a rozvaha. A s rozvahou ještě nikdo nedosáhl ničeho výjimečného.
Ještě pořád vedete „spolu“ v duchu dialogy?
Jsem člověk dialogu. Potřebuji partnera, a když ho nemám, dělám si ho sám. Tak jako někdo hraje se sebou šachy. V duchu nastolím nějaký konflikt a hned se dialog se mnou pěkně rozvíjí. Nevím, jestli bych se uplatnil dnes, když je v módě stand-up. Asi by pro mě nebylo jednoduché stát před mikrofonem a vést půlhodinový monolog. Potřebuji soupeře, jenž se mnou nesouhlasí, potřebuju s ním zápasit a snažit se ten souboj vyhrát. Ale také mít radost z úspěšné prohry. Vítězem je totiž vždycky divák. Mám takové představení, kde jsem sám. Jmenuje se Listy Emilovi a hovořím v něm k příteli, píšu mu dopisy, takže je to vlastně dialog. Teď si uvědomuji, že i monolog je v podstatě rozhovor s obecenstvem, kdy se počítá s jeho reakcemi.
Jednou jste se mi chlubil, že jste skeptik. Změnilo se něco?
Zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc upřednostňuju laskavý pohled na svět, z něhož vyplývá když ne přímo optimismus, tak aspoň kousek naděje. Mladická nekompromisnost a skepse jako světonázor ustupují, ale ještě stále jsou na dohled.
Vybíral jste si zásadně inteligentní ženy. Není nebezpečné mít příliš chytrou partnerku?
Všechny ženy, s nimiž jsem něco měl, byly inteligentní. Jinak by se mnou nešly. Chytrá partnerka je dar, protože musíte dávat pozor na to, abyste neklesli pod její úroveň, což vám nedá šanci zpohodlnět. Ženami jsem obklopený odmalička. Vždy byly okolo mě. Babička, matka, teta, sestra, manželka, dcery, vnučky a teď i paní prezidentka.
Prý se doma necháváte bavit. Jak? Dáváte vaší paní v tom smyslu volnou ruku?
Tak to není. Moje žena nejspíš očekávala, že se mnou bude veselo. Ale už si zvykla. Říká, že je se mnou zábava jen tehdy, když to mám zaplacené, což je velmi vtipné, a navíc je to pravda.
Co děláte pro to, abyste neměl špatnou náladu?
Nevím, co mám dělat, abych neměl někdy špatnou náladu. Když chcete proti ní bojovat, nejprve ji musíte mít. Příčina se vždycky najde. Někdy k tomu stačí ošklivé počasí. Proti špatné náladě existuje mnoho obranných prostředků. Například jídlo. Alkohol spíš ne, protože – nečekal jsem to – mi v posledních letech přestal chutnat. Je to smutný projev stáří. Proti špatné náladě mi hodně pomáhá hudba. Swingová. To je moje srdeční záležitost. Sinatra, Armstrong, Ella a staré americké evergreeny, takzvané standardy. Mimochodem senzačně je nazpíval rocker Rod Stewart. Swingovat umějí i jiní rockeři, protože swing je matka ostatních hudebních žánrů. Vlastně otec. Je to TEN swing. Takže rodič, aby to bylo nenapadnutelné.
Jak se na vás pozná, když se vám něco nelíbí? Nebo to umíte skrývat?
Snažím se to schovávat, ale dělám to tak nešikovně, že si toho každý všimne. Ale nemám potřebu mluvit nahlas a nekompromisně říkat každému, co se mi na něm nelíbí. Navíc jsem s přibývajícím věkem tolerantnější a umím odpouštět chyby.
Těšíte se na něco?
Na co se teď může člověk těšit víc než na to, že se vrátí normální koloběh života. A že to přinese nečekané úkazy, jako že se třeba budou lidé radovat z cesty do práce. Anebo že se každý den, když vyjdu z domu, nebudu muset vrátit, protože jsem zapomněl roušku. Nebo že si s někým podám ruku a budu moci obejmout vnučky. Už jsme zapomněli, že se dá radovat z takových věcí, a ta nešťastná pandemie nám to připomíná. Takže vlastně i ona je k něčemu dobrá.
Byl jste vždycky zábavný? Máte to po někom?
Můj otec byl seriózní úředník, takový, jakého hrál Oldřich Nový ve filmu Kristián. A také se jednou za čas rád „utrhl“. Matka se smála velmi ráda, ale humoristka nebyla. Nejradši se smála moje babička, otcova matka. Pocházela ze selského rodu a věděla, že život je třeba odlehčit humorem. Já moc zábavný nejsem. Jsem spíš mlčenlivý a netrpím pocitem viny, když je ve společnosti chvíli ticho. Humor jsem si tříbil už ve škole. Měl jsem štěstí na kamarády, s nimiž byla velká zábava. Hodně jsem se od nich naučil. Zajímavé je, že nejveselejší časy jsem zažil v první půlce padesátých let, když byla situace ve společnosti spíš tragická. Takový je život.
Na vašich výstupech se mi vždycky líbila hra se slovíčky. Které české slovo byste přenesl do slovenštiny a které slovenské byste nám přenechal?
S Julou jsme obdivovali slovo „přehršle“. On tvrdil, že jsou to „obrovské šle“. Až později jsme zjistili jeho pravý význam a byli trochu zklamaní. Rád bych vám věnoval krásné slovenské slovo „brieždenie“, ale bylo by to zbytečné, protože vyslovovat dvojhlásku „ie“ vám dělá problémy. Takže jako náš dar zůstává jen slovo „Andrej“.
Můžete Čechovi, který není zvyklý na slovenštinu, vysvětlit význam slova huncút?
Spíš bych řekl, že to je „pochábeľ“, ale ani to vám nic neříká. Huncút je česky rošťák.
Zúžil se vám po rozdělení Československa mentálně svět, nebo naopak?
Svět se nezúžil, jsme součást Evropy, a to jsme předtím nebyli. Vadí mi, že někde vidím tendence v té Evropě nebýt a pod pláštíkem jakési falešné samostatnosti se zase ocitnout v nějakém područí. Jinak si myslím, že Masaryk to viděl ještě dost optimisticky, když prohlásil, že na to, abychom si osvojili demokratický systém, je třeba padesát let.
Kdysi jste vyslovil přání vypravit se do Ameriky zaoceánským parníkem. Pořád ještě o něm přemýšlíte?
O velkých cestách už nepřemýšlím. Děsím se představy, že bych musel například letět deset hodin. Ještě před pár lety to nebyl problém. Je pravda, že jsem toužil jet do Ameriky lodí, pochopitelně ne v podpalubí, a cestovat do Istanbulu Orient expresem. Obojí už ale zůstává jen v rovině snů. Budu rád, když se ještě někdy dostanu na golf do severní Itálie.
Jak chcete, aby si vás lidi pamatovali?
Nevím, jestli si můžu vybírat. Existuje ovšem skvělá věc. Televizní záznam, který zprostředkuje i programy staré desetiletí. Moje žena říká, že kvalita televizní zábavy se měří podle toho, za jak dlouho se dají pořady reprízovat. Některé dokážou pobavit i po čtyřiceti letech. To je moje naděje.
