Vláda nechce vzdělané a kriticky myslící lidi, ale nevolníky do montoven, říká hospodářská historička
Přebujelý stát nezvládá své úkoly, vládnou nám nemehla. Covidový rok pohnul světem radikálním způsobem a pokud trend nezachytíme, hrozí, že “mozky” budou odcházet do zahraničí, v žebříčcích korupce se propadneme, zmizí střední třída a až na pár bohatých rodin všichni ostatní zchudnou. Alespoň podle hospodářské historičky Antonie Doležalové, která působí na univerzitách v Praze a v britské Cambridgi.
Před necelým rokem jste v tištěném Reflexu konstatovala, že stát „selhal v přímém přenosu“. Nevzchopil se za ty uplynulé měsíce a nabrané zkušenosti?
Naopak. Sledujeme jeho selhání na každém kroku. Určitě se nevzchopil. Ostatně, zpráva NKÚ už leccos naznačila o státních nákupech bez výběrových řízení, neefektivním řízení státu, neexistenci plánů. Takže je navíc naprosto zřejmé, že tahle země potřebuje radikální omezení rozbujelého státu, který dohlíží na obrovské spektrum oblastí, jimž vůbec nerozumí, a úkoly, které má plnit vůbec nezvládá. A trestá za to nás, obyvatele.
Čím nás trestá?
Na první pohled je vidět, že nás trestá za nenošení roušek. A zároveň není schopen ohlídat, že lidé dodržují karanténu, třeba po návratu z některé nebezpečné destinace. Ale problém je mnohem hlubší. Trestá nás třeba tím, že nám neposkytuje některé služby, které si všichni celý život platíme daněmi a sociálním či zdravotním pojištěním. Myslím tím zdravotnictví, školství, ale i kulturu. Neposkytuje je v míře a kvalitě, kterou jsme si fakticky zaplatili.
Ale to je snad krátkodobá záležitost, která s koncem omezení odezní?
To si nemyslím. Trvá to už rok a bude to mít dopad, který zasáhne několik dalších generací. Navíc, pokud lidé takové chování státu pociťují jako křivdu, hned tak to státu nezapomenou, a na tom pocitu budou budovat své další vztahy k jeho institucím a politikám. To se může projevit třeba občanskou neposlušností s celou škálou projevů až po žaloby na stát. Což by mohlo mít velmi ozdravující vliv na společnost, samozřejmě. Ale může se také projevit odhodláním nebo chutí vzít věci do svých rukou. To by mohlo být nebezpečné pro stát jako instituci i pro celou společnost. Zároveň se stát bude k plnění všech úkolů, k nimž se v minulosti zavázal, vracet jen těžko – protože na to nebude mít peníze. V důsledku se bude společnost radikalizovat.
Nepřeháníte? Nepodceňujete schopnost regenerace?
Nepřeháním. Příklad za všechny. Mladí lidé, studenti medicíny, jimž stát přikázal pracovat v nemocnicích, viděli jak je ta práce špatně placená. Byli nuceni dělat práce pomocného personálu a budou teď mnohem více přemýšlet, zda v podfinancovaném zdravotnictví chtějí zůstat. Jestli dosud odcházelo řekněme v průměru deset procent absolventů medicíny do zahraničí, odejde ted’ třeba třicet procent. Ale odcházet budou i starší a zkušenější. Myslím, že po lékařích, kteří nevyhořeli během pandemie, bude obrovská poptávka po celém světě, a budou dobře placeni. To je podle mne správné. Podle výšky “covidových” odměn pro zdravotníky si to ale naše vláda vůbec neuvědomuje.
Jiným příkladem samozřejmě musí být školství. To, co se v něm odehrává, se nezacelí za jednu generaci. A dopady se budou násobit tím, jak jiné země budou školství modernizovat a budou nám unikat. Stačí si porovnat investice do školství u nás a ve vyspělých zemích nebo délku doby zavřených škol, a je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Tahle vláda nechce mít vzdělané, chytré a kriticky myslící mladé lidi. Chce nevolníky do montoven.
Pojďme dál: říká se každá krize něco odhalí. Co odhalila o nás?
No, asi že nám vládnou nemehla se špatnými úmysly. Někteří odborníci už otevřeně hovoří o nepřiznaném promořování. Já si myslím že je to záměrné poškozování vlastních obyvatel s cílem dosáhnout co největších příjmů na rekonstrukci z evropských zdrojů, které se budou krásně rozkrádat. To ale myslím už v Evropě prokoukli. Odskáčeme to všichni.
A že jsme mladá nezralá demokracie. Že naše reakce na neschopné politiky je víc švejkování než občanský odpor. Nerespekt k autoritám je v nás hluboce zakořeněn, a tahle pandemie ho ještě posílila. Běžní lidé se rozhodují podle toho, co je pro ně pohodlnější, z jejich pohledu racionální. Ale pro společnost jako celek to má a bude mít nedozírné následky. Když například někdo nedodržuje protiepidamická opatření, chová se individuálně racionálně, lépe se mu dýchá, cestuje, návštěvuje přátele. Ale z hlediska celé společnosti je to iracionální chování, které způsobuje problémy jiným lidem, a také zdravotnictví - a pak nakonec i ten, kdo jednal ze svého pohledu racionálně, může čelit skutečnosti, že ho nepřijmou do nemocnice, když to bude potřebovat.
Odhalila také, že pořád platí to staré dobré, Nechoď Vašku s pány na led. Páni chodí na fotbal a do hospod. Ostatní nemohli – bez jakéhosi ponižujícího prohlášení - do vedlejšího okresu navštívit rodiče. A konečně, odhalila především, že společenská smlouva, tak jak jsme ji dosud většinově paternalisticky chápali - tedy já platím daně a stát se stará - už neplatí. Nastal čas začít ptát se obráceně než dosud: proč mám platit za něco, co nedostávám? K čemu je mi tahle nebo tahle kapitola rozpočtu, když z ní neplyne žádný skutečný užitek, a nástroje státních politik nefungují, když je nejvíc potřebujeme? Myslím, že nastal čas otevřít diskusi o tom, co jsou úkoly státu, a co zvládneme svépomocí nebo skrze soukromý sektor a na základě takové diskuse osekat stát, tedy ten rozbujelý byrokratický aparát. Navíc, stát ty daně určitě bude chtít zvýšit.
Očekáváte růst daní?
Každopádně. Je jen otázka, jakých. Myslím, že stávající vláda, až vydáváním dluhopisů stáhne z trhu peníze, které by v soukromém sektoru mohly sloužit k investicím, zamíří na střední a nižší třídy. Na ty se sahá nejjednodušeji. Zdaní běžné občany.
Ale v situaci, kdy firmy krachují mu nic jiného nezbyde, nebo ano?
To byste se divila, kolik je možností. Jedna osmina světového bohatství leží v daňových rájích. Na Kajmanech, Britských panenských ostrovech, ve Švýcarsku, ale Češi mají rádi i Kypr nebo Holandsko. Jsem si jistá, že většina těch firem, co se teď tak dobře živí předraženými nákupy pro vládu, sídlí v daňových rájích. To znamená, že ze svého byznysu se státem, na kterém vydělávají miliardy, nezaplatí ani korunu na daních. A jsem si jistá, že je to jedna z výzev, které tahle krize přinese pro celou Evropu a svět: jak vytáhnout daně z daňových rájů namísto toho, abychom zdaňovali střední a nižší třídy. Protože to je taková masa, že by hrozily sociální nepokoje. Lidí, kteří vlastní firmy se sídlem v daňových rájích, je omezené množství.
Vláda poskytla sužované ekonomice řadu podpůrných programů. Jak je hodnotíte? Například program na podporu zaměstnanosti Antivirus hodnotí i řada vládních kritiků pozitivně.
Moje hodnocení je jednoznačně negativní. Opatření jsou chaotická, těžko se o ně žádá, nepomáhají tam, kde hoří a nepomáhají včas. Někdy pomáhají zbytečně. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo je sesmolit, bych očekávala, že v nich bude nějaká racionalita, která přinese prospěch celé společnosti. A ta tam není. Neuvažuje se o dopadech, a už vůbec ne o nezamýšlených důsledcích těch opatření. Vláda zavírala oblasti života bez náležitých argumentů a statistických podkladů. Nakládala s námi fakticky jako s nevolníky. Myslím, že to je další aspekt, který odhalila tahle krize: nepotřebujeme ani ministerstvo průmyslu, ani zemědělství, pro místní rozvoj, nebo kultury.
Jste hospodářská historička. Jak a kam byste zařadila tuhle krizi do kontextu světových i českých dějin? Někdo například uvádí, že je nejhorší od velké krize v třicátých letech minulého století…
Srovnání napříč historií je těžké, protože je těžké definovat parametry srovnání. Asi by šlo srovnávat racionalitu vlády. Už od roku 1930 můžeme třeba ve státním rozpočtu vidět, že vláda usilovala radikálně snížit své výdaje, zúžit okruh úkolů, které stát vykonával, protože chápala, že v nejbližší době dojde k poklesu ve výnosech daní. To je obrovský rozdíl proti dnešku, kdy takový druh racionality vůbec nevidíme.
Ale já spíš přemýšlím o analogiích a o tom, jaké poučení si z minulých situací můžeme vzít. No, a to si tahle vláda vzala určitě z transformace po roce 1989. Tehdy se zhaslo - tedy nepřijaly se zákony potřebné pro vytvoření trasparentního podnikatelského prostředí - a teď se vyhlásil nouzový stav, takže vládě také není vidět pod prsty. Je to troufalá teorie, ale myslím, že pan premiér se loni na jaře v Bruselu, když jsme získali nižší pomoc, než země nejvíc zasažené první vlnou, rozhodl, že Česko bude nejhorší, aby dostal dost pro svůj vlastní byznys - ten v ekonomice i v politice. Že si udělá takovou novou transformaci. Ze zadrhávajícího se kapitalismu s trapnou demokracií do feudalismu. Ať to stojí, co to stojí.
A druhá analogie, která mě napadá, není krize ze třicátých let, protože ekonomická krize teprve přijde. My jsme pořád v jakémsi pandemickém čekání na ni. Tou analogií je normalizace. To bezčasí s klidem na práci, kdy na prvním místě bylo, aby se celý národ postavil každé ráno ke strojům. Uvědomila jsem si to, když jsem před časem slyšela ministra Havlíčka říkat, že fabriky se nesmí zastavit, protože teď se vyrábí to, co půjde na trh za půl roku, že nesmíme z toho řetězce vypadnout! Školy nefungují rok, a v nich se rozhoduje, jak budeme žít za dvacet, třicet a více let.
To co se v této společnosti odehrává, je plíživá normalizace. I s tím, jak se peníze lijí do betonu a ne do mozků. I za normalizace byly důležitější tuny železa nalité do kolejiště než kvalita cestování po železnicích. Tím se ani nikdo nezabýval.
Loni jste uváděla jako příklad proměny ekonomické reality v postcovidové době Angli po morovém století mezi polovinou 14. a 15. století: „Přestali lpět na světě jak ho znali a začali otevírat obory, o nichž jejich rodiče neměli ani tušení. Nic jiného, než kroky do neznáma nás nespasí“. Opravdu si myslíte, že ta přeměna bude tak razantní?
Rozhodně. Před pandemií se považovalo za střídmý odhad, že 80 % dnešních dětí bude pracovat v oborech, které ještě neexistují. Ten rok pohnul světem tak radikálním způsobem, že si myslím, že to číslo bude ještě vyšší. Otázkou tak je, jestli Česko ten trend zachytí, nebo ne. Pokud ho chce zachytit, musí změnit politiku vzdělávání a zaměstnanosti. To je podle mého názoru klíč. To, a zmíněné zeštíhlení státu. Pokud ten trend vláda nezachytí, zařadí nás mezi rozvojové země. Mozky budou odcházet do zahraničí, v žebříčcích korupce se ještě propadneme, zmizí střední třída, a až na pár bohatých rodin všichni ostatní zchudnou.
Co myslíte tou politikou zaměstnanosti? Zahrnujete do ní třeba i takzvaný “kurzarbeit”, díky němuž stát po vzoru Německa bude pomát podnikům s placením mezd v různých krizových situacích?
Ne. Kurzarbeit je krátkodobý nástroj na pomoc v krizi, žádné systémové řešení. Vždyť je tolik oblastí, kde se nedostává pracovních sil! Naposled jsem četla o moravských vinařích, jimž budou scházet zahraniční dělníci. Nemocnice, sociální zařízení… Nejšílenější je, že lidé chybí i státem zřizovaným hygienickým stanicím, zatímco jiné státní úřady platí svým zaměstnancům, aby - za naše peníze - seděli doma. Ale proč platit někomu, kdo je doma, když jinde se lidí nedostává? To má řešit aktivní politika zaměstnanosti.
Přitom ty kroky by nemusely být nijak složité - dějí se všude kolem nás, stačí se inspirovat. Třeba lidé, kteří se vracejí ze zahraničí by měli být v karanténě, kde se na ně dohlíží. Ideálně, v hotelu. Kolik hotelů by se takto mohlo živit, kolik hospod by jim mohlo dodávat jídlo! A platili by si to cestovatelé sami. Ano, pokud by nebyly dobře nastaveny ceny takových karanténních pobytů, trpěly by cestovky, protože mnoho lidí by si rozmyslelo, jestli vůbec odjedou. Ale cestovní ruch je právě jedno z odvětví, které se určitě bude radikálně měnit. Tak proč čekat? Vyhraje přece ten, kdo začně inovovat dřív. Proč by i tu organizaci karantény nemohly zajišťovat cestovky? Stát to evidentně neumí a cestovky mají know- how na přemisťování a organizaci velkého počtu lidí.
Na druhé straně, drobný český živnostník trpí, je úplně na dně a na okraji zájmu státu. Totéž platí o kultuře. Tahle krize je vlastně systematickou likvidací dvou pilířů, na nichž česká společnost stojí od poloviny 19. století - drobných českých podnikatelů a kultury. Jak říkal Jan Mládek, manžel paní Medy Mládkové, zakladatelky Muzeua Kampa, národ přežije jen tehdy, když přežije jeho kultura. Účet této krize bude vysoký. Znovu opakuji, co jsem říkala před rokem, protože to pořád platí: hloubka krize nebude zaviněná virem, ale politikou stávající české vlády.
A to je politika částečně zaviněná neschopností, ale částečně záměrná, likvidující celé skupiny obyvatel. A vykazuje znaky genocidy. Je to úmyslný plán mířící ke zničení části národa a jeho sociálních institucí včetně kultury, a také individuálních životů. Už jsem zaznamenala, že Česko bude patřit k zemím, v nichž se po pandemii sníží průměrný věk dožití.
Obvyklá otázka nakonec: máte představu, kdy vše skončí?
Pandemické scénáře počítají mnohé moudré hlavy, já se podívám do historie. První odhad můžeme vzít podle španělské chřipky. Španělská chřipka skončila bez vakcinace a testování za dva roky a něco. Tak možná i tahle pandemie do roka skončí. A skončila by, i kdybychom nedělali vůbec nic jiného, než co dělali lidé před sto lety. Důsledně izolovali nakažené. Kroky vlády ve skutečnosti dělají všechno proto, aby se pandemie prodlužovala.
Jak to myslíte?
Po rozsáhlejším testování volali odborníci už loni v létě. Proč se k němu nepřistoupilo, když už to dělali všude na světě? Proč se u nás také necertifikovaly levné testy ze slin, které si lidé mohou dělat sami a vyhodnocují je v nejbližší lékarně, kde vám také vydají příslušný certifikát? Protože se čekalo, až si konkrétní lidé vybudují příslušné podnikání s drahými testy, a platit jim budou pojišťovny a my všichni. Přitom ty testy nejsou stoprocentní, takže nevedou k tak rychlému zlepšení, jak bychom mohli očekávat.
A druhá možnost, pokud je tahle nemoc virulentnější než španělská chřipka, skončí, až bude naočkováno 90 procent světové populace. Přesně tohle číslo platilo u spalniček. Vezmete-li ovšem v úvahu tempo očkování u nás a v celé střední a východní Evropě, tak to ještě dlouho neskončí. A nesmíme zapomenout na těch víc jak 27 tisíc mrtvých. V době španělské chřipky, s hygienickými stanicemi v plenkách a bez pandemických plánů, bez internetu, vyspělé medicíny, a všech těch vymožeností a peněz co má státní správa k dispozici dnes, zemřelo v tehdejším Československu za necelé tři roky podle některých autorů 75 tisíc lidí; ve statistikách lze ovšem najít čísla několikanásobně nižší. Obávám se, že až tahle pandemie skončí, bude česko jednou z mála zemí na světě, v nichž budou ztráty na životech srovnatelné s pandemií španělské chřipky.
Ale všechny historické zkušenosti a výpočty ekonomů a epidemiologů jsou k ničemu, když jsou lidé smýkání falešnými očekáváními - když budeme nosit roušky, virus se nebude šířit. Když se budeme testovat dvakrát týdně, zmizí za tři týdny. Když se budeme očkovat, budeme v bezpečí. Nic z toho není pravda, všichni nenosí roušky, testy mohou být falešně negativní a očkování nechrání absolutně a navždy. Už od léta moji kolegové v Cambridge mluví o tom, že na podzim se bude očkovat znovu, a zřejmě každý rok, jako dříve proti běžné chřipce. Takže šíření takových zpráv o všelécích a všemožných PSEch povede k tomu, že se viru hned tak nezbavíme A to je vizitka vlády a demonstrace stavu státu a jeho institucí.
Antonie Doležalová - vystudovala ekonomii, filozofii a historii. Je docentkou na Institutu ekonomických studií FSV UK a Senior Member na Robinson College v Cambridge. Zabývá se především československými hospodářskými dějinami 20. století a dějinami českého ekonomického myšlení. Publikuje v Česku i v zahraničí. V tomto roce vydává česky knihy Moje století a Pohledem druhých a dokončuje dvě knihy pro nakladatelství Palgrave v New Yorku.
