Tanec s Vlčky: Manželé Vlčkovi představují v rámci České republiky zcela nový přístup k charitě

Kdo z vás přišel s myšlenkou, že založíte rodinnou nadaci a vybudujete dětský hospic?

Katarína: Všichni si myslí, že jsem to byla já, ale byl to Ondřej. Já se držím při zemi, Ondřej se nebojí velkých nápadů.

Ondřej: Loni v létě jsem systematicky přemýšlel, jak restrukturalizovat rodinný majetek, kolik prostředků věnovat na filantropickou činnost. Své dospívající syny učíme, že peníze mají svou hodnotu v tom, jak smysluplně jsou vynaložené. V tomto ohledu se autorství nevzdávám, ba právě naopak.

Všem vyrazila dech částka, již jste se rozhodli z vlastních prostředků věnovat – jeden a půl miliardy…

Ondřej: Napadlo mě, že když nám je čtyřicet, že by to mělo být čtyřicet procent našeho jmění.

Katarína (se smíchem): To je fajn, že jsi nad tím nepřemýšlel o deset dvacet let déle.

Ondřej: Není všem dnům konec, třeba se dožijeme stovky… A teď vážně – chtěl jsem, aby to číslo bylo dostatečně velké a představovalo záruku, že projekt bez problémů poběží dál, i kdyby se s námi zítra něco stalo. Lidé mají často velkolepé plány a za pět deset let litují, do čeho že se to pustili. Toho jsme se chtěli vyvarovat. Vyšlo mi, že čtyřicet procent je optimální číslo. Vybudovat dětský lůžkový hospic byl takový můj nesmělý návrh. Nevěděl jsem totiž, zda je toto zařízení v České republice zapotřebí.

Katarína: Ondřejův záměr jsme pak zkonzultovali mimo jiné s předsedkyní Sekce dětské paliativní péče při České společnosti paliativní medicíny Mahulenou Exnerovou, s vedoucí týmu dětské podpůrné a paliativní péče v Motole Lucií Hrdličkovou a ředitelem Centra paliativní péče Martinem Loučkou.

Ondřej: Oslovení odborníci nám řekli, že se už několik let snaží prosadit, aby vzniklo samostatné zařízení, jež by dětem zajistilo zdravotní respitní, odlehčovací péči.

V Česku žádné takové není?

Katarína: Dětský hospic Klíček poskytuje sociální respitní péči, lékařsky vybavenou zdravotnickou část chce vybudovat. V Brně by měl vzniknout Dům pro Julii. Zatím ale žádné takové zařízení není v provozu.

Nemůžou potřebnou péči zajistit nemocnice? Před pěti lety vznikl v Motole dětský pali­ativní tým.

Katarína: Není dobře, aby děti byly pořád v nemocnici.

Ondřej: Paliativní péče by měla zahrnovat celou rodinu. Nemocné dítě nebývá jedináček, vážná diagnóza zasáhne i zdravé sourozence, vykolejí rodinný život. Dětský hospic pro ně vytvoří zázemí. Víme, že není v naší moci zvrátit jejich osud, chceme jim však alespoň částečně odlehčit a ulevit.

V čem je dětská paliativní péče specifická?

Katarína: Je určená dětem s život ohrožujícím nebo život limitujícím onemocněním a měla by být zahájena už v okamžiku stanovení diagnózy. Zatímco u dospělých se paliativní péče týká převážně onkologických pacientů, u dětí je podstatně vyšší podíl jiných diagnóz, někdy je i šance na vyléčení. Velký rozdíl je také v délce poskytování péče.

Těžce nemocným dětem se od roku 2015 věnuje i vaše organizace Zlatá rybka. Plní jejich přání.

Ondřej: Zlatou rybku jsme založili, aby dětem s vážným onemocněním dělala radost.

Katarína: Domácí hospic Cesta domů, kde pracuji jako lékařka, začal od roku 2015 po důkladné přípravě poskytovat paliativní péči také nevyléčitelně nemocným dětem. Na stáži v dětském mobilním hospicu Ondrášek v Ostravě mě upoutalo, jak se tamní sestřičky aktivně zajímají o to, co si děti přejí, a snaží se jim to splnit. Uvědomila jsem si, jak je to důležité. Shodou okolností jsem se pak dočetla, že ve Spojených státech jde o běžnou součást dětské paliativní péče i onkologické léčby.

Ve zbytku článku se dočtete:

• Proč si vybrali usedlost Cibulka pro vybudování dětského hospicu?
• Proč se Ondřej Vlček vzdal svého platu generálního ředitele Avastu?