Zemřel Ivan Havel, vědec a bratr Václava. Lidi se od bolševismu nezměnili, řekl před časem Reflexu
Zemřel Ivan Havel, vědec a bratr bývalého prezidenta Václava Havla. Společně patřili k zakladatelům Občanského fóra. Bylo mu 82 let. "Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane," napsal na Facebook ředitel knihovny Václava Havla Michael Žantovský. Podívejte se na rozhovor, který Ivan Havel poskytl v Prostoru X v září roku 2019.
Ivan Havel v rozhovoru s Čestmírem Strakatým vzpomíná na ústrky, které zažil za komunismu. Popisuje pořádání bytových seminářů, kde se střetávali disidenti třeba s lidmi z vysokých škol, a taky ústrky ze strany režimu a StB. Emigrovat ale nikdy nechtěl, hlavně kvůli rodině a českým kořenům. Jeho strýc Miloš, filmový producent a úspěšný podnikatel, kterému se povedl útěk za hranice, mu navíc v tomto směru nakonec byl odstrašujícím příkladem. Nevyčítá nic estébákům ani dalším lidem, viníka vidí v celém bolševickém systému.
Zmiňuje taky automobilovou nehodu, kterou přežil jen díky velkému štěstí. Mluví o katarzi a zázraku. Auto skončilo na střeše a on prý měl během jeho letu jistotu, že se mu nic nestane. Začal se pak víc zajímat o obory, které se věnují překračování hranice klasické vědy, jdou mimo hlavní proud a jsou trochu divnější.
Bratr prvního českého prezidenta se v životě pustil jiným směrem než jeho umělecky zaměřený sourozenec a stal se uznávaným vědcem, oblastí jeho zájmu byl počítačové vědy, umělá inteligence, kognitivní vědy a s nimi spojené filozofické otázky. Havel, který dnes ve věku 82 let zemřel, byl i po osmdesátce aktivní - působil ve vedení časopisu Vesmír nebo ve vědecké radě Centra pro teoretická studia. Byl také čestným členem správní rady Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a členem správní rady Nadace Občanského fóra.
Když před dvěma a půl lety slavil osmdesátiny, svěřil se ČTK s tím, že už je se svým životem smířený. „Zásadně se vyhýbám konfliktům, a navenek to tedy vypadá, že jsem smířen. Vlastně jsem smířen, s nikým se nehádám a řada věcí, které by sahaly do vzdálené budoucnosti, mě netrápí, protože vím, že se toho nedočkám,“ řekl Ivan Havel. „Zejména ta hrozná politika, co tady běží, mě osobně tolik nerozčiluje, protože se utěšuji, že to buď dopadne dobře, anebo se toho nedožiju,“ dodal také potomek známé pražské podnikatelské rodiny s tím, že nejvíc ze všeho by si přeci jen přál dalších 40 let, které by mu nahradily čtyři desítky let nesvobody.
Ivan Miloš Havel se narodil 11. října 1938 v zámožné pražské rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele firmy, pod niž patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem, pozdějším dramatikem, který se po pádu komunistického režimu stal prezidentem republiky, vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlových na Tišnovsku. Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové, i dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat, národohospodář a jeden z ředitelů Baťových závodů. Jeho otec vybudoval Barrandov, strýc byl filmovým podnikatelem a druhý dědeček Vácslav Havel postavil Lucernu.
Po komunistickém puči v únoru 1948 ale rodina přišla o většinu majetku a oba bratři jako „buržoazní synkové“ měli ztížený přístup ke vzdělání. „Já jsem měl ve škole vždy jedničky, jenže na gymnázium mě pro můj třídní původ odmítli nebo nesměli vzít stejně jako bratra. Tak jsem vstoupil do učení na jemného mechanika. Matka se nevzdala a vybrečela mi možnost chodit současně na večerní gymnázium... Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou jsem zase nemohl,“ vzpomínal Ivan Havel, který se později se na univerzitu dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat.
V roce 1966 absolvoval obor automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo studovat ve Spojených státech, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel odejít, ne ovšem kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Čs. akademii věd, kde vydržel až do roku 1979. Po Chartě 77, v níž se na bratrovu žádost neangažoval („v rodině stačí jeden“, řekl mu Václav), byl obviněn z podvracení republiky.
V ČSAV už poté Ivan Havel pracovat nesměl a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče. V roce 1989 byl aktivním spoluzakladatelem Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl. „A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ vzpomínal na konec komunistického režimu v Československu, který mu umožnil návrat k původnímu povolání. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnost, především na Univerzitě Karlově.
V roce 1990 spoluzaložil Centrum pro teoretická studia (CTS), jehož byl až do roku 2008 ředitelem. CTS je společným transdisciplinárním pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Kromě toho se Havel stal docentem na Univerzitě Karlově v Praze, populární byly jeho přednášky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Ivan Havel také hojně publikoval, byl autorem řady odborných i populárních knih. První z nich mu vyšla - vlastně omylem a proti vůli režimu- už na přelomu 70. a 80. let, kdy už se ocitl na indexu.
„Podařilo se, že díky zdržení v tiskárně vyšla v roce 1980 moje kniha Robotika, aniž si toho úřady zprvu všimly. Pak z toho byl obrovský poprask, mimo jiné i proto, že jsem v předmluvě poděkoval lidem, kteří vystupovali proti režimu,“ řekl v jednom z rozhovorů. Po pádu komunistického režimu mu vyšly například dva soubory esejí Otevřené oči a zvednuté obočí (1998) a Zvednuté obočí a zjitřená mysl (2005), filosofické dialogy se Zdeňkem Neubauerem Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (2004), spolu s Michalem Ajvazem vydal knížku dialogů Snování. Rok dopisů o snech (2008). Již v roce 1957 napsal prozaickou juvenilii Arsemid, která se ale prvního knižního vydání dočkala až v v roce 1997.
Ivan M. Havel byl dvakrát ženatý. S první manželkou Květou měl syny Prokopa a Vojtěcha. V roce 1988 se podruhé oženil s Dagmar Ilkovičovou, dcerou předního slovenského fyzika Dionýze Ilkoviče. Ta je známá především jako správkyně rodinného majetku, který její choť restituoval a který na ni převedl.
