Politický vězeň i důstojník BIS „Čuňas“ Stárek slaví sedmdesátiny: V base jsem musel umět tasit nůž
Za totality byl disident, šéfredaktor časopisu Vokno, čtyři roky si odseděl v komunistických kriminálech. Po revoluci působil sedmnáct let jako důstojník BIS. Dnes slaví František „Čuňas“ Stárek sedmdesáté narozeniny. Proto pro vás odemykáme rozhovor, který Reflexu poskytl před rokem a půl. Vzpomíná v něm na underground, vězení i začátky v BIS. Dlouhé vlasy, které jsou pro něj léta charakteristické, považuje za projev společenského protestu, jenž prý stále trvá.
.
Máte radši oslovení Františku, nebo Čuňasi?
Čuňas je jednoznačnější. Moje přezdívka vznikla v šedesátých letech podle francouzský veselohry Výhodná koupě, kde říká Louis de Funès, který tam hrál takovýho somráka, památnou větu: „Já jsem tvůj kamarád z vojny! Jmenuju se ‚Šuňas‘, říkal jsi mi ‚Čuňas‘. Půjč mi padesátku.“ Tehdy jsem byl v osmý třídě, dělal jsem manažera školní kapely Yellow Spooks a byl jsem věčně bez peněz, poněvadž jsem musel zajišťovat, na co budeme hrát. Inspirovali jsme se pražskou kapelou The Hells Devils. Jedinej náš úspěch byl, že jsme zahráli na besídce, na níž se sešla celá škola a některý rodiče, půjčili jsme si na to bicí – náš bubeník do tý doby hrál na kufr – a jejich majiteli, jednomu Romákovi z Teplic, za to dal obnošený džíny. Ty měly v roce 1966 velkou hodnotu. Zahráli jsme několik skladeb a druhej den přišel do třídy ředitel školy, ukázal na členy naší kapely a řekl: „Ty, ty, ty a ty, k holiči!“ a nechal nás ostříhat.
Co je na tom pravdy, že jste šel k maturitě v paruce s krátkými vlasy?
Kdyby jen k maturitě. Já ji nosil celej čtvrtej ročník. Každej den! Ve školním roce 1972/73 totiž vyšel nový školní řád, kde bylo explicitně napsáno: Žák chodí do školy bez výstředností v účesu a oblečení. Prvního září si mě zavolal k sobě ředitel – to bylo na střední průmyslové škole hornické v Duchcově – a řekl: „Teď to mám černý na bílým a buďto se ostříháte, nebo vás nepustím do maturitního ročníku, tak si to rozmyslete.“
Měl jste problémy s vlasy i doma?
Táta umřel, když mi bylo osm, a máma byla důchodkyně, bez jakéhokoli vlivu na mě. Byli jsme ta nejspodnější sociální vrstva, jakou si umíte představit, takže si na nás dovolil kdekdo. Mýho bráchu Jaroslava zavřeli v roce 1970 jako jednoho z mužů osmašedesátýho roku do kriminálu za hanobení představitele spřáteleného státu, protože napsal, že Brežněv je vůl.
Po maturitě jste šel rovnou do Prahy?
Nedostal jsem doporučení na vejšku, nicméně jsem se přihlásil na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Zkoušky jsem udělal, ale hned ten den mi oznámili: „Prosím vás, jak se sem můžete hlásit s takovým posudkem? Tady píšou, že jste vyvěsil černou vlajku za Palacha, že jste byl členem Unie středoškoláků a učňů, že jste ve škole organizoval stávku. To se nestydíte sem přijít?!“ Tak jsem šel pracovat do Metrostavu. Nevzali mě sice jako technika, ale jako figuranta. Aspoň se tam slušně vydělávalo.
Vašim rodičům sebrali v roce 1952 statek a odstěhovali jste se do pohraničí. Říkala vám maminka, abyste si dával pozor a neskončil jako táta v kriminále?
Nikdy. Naopak říkala, že všichni muži v její blízkosti měli konflikt s mocí, a vyprávěla, jak její prastrýc bojoval proti robotě. Když nám dělali poprvé estébáci domovní prohlídku, přijeli ve dvě hodiny v noci, mlátili nám na okno a ona se rozčílila a povídá: „I gestapo přišlo ve dne!“ Brácha totiž seděl už za války. Ve čtrnácti letech!
Poprvé jste byl odsouzený v roce 1976 ve známé kauze Plastic People of (the) Universe.
V Přešticích jsem spoluorganizoval Ivanovi Magoru Jirousovi přednášku, na níž přečetl Zprávu o třetím českém hudebním obrození a Sváťa Karásek a Charlie Soukup tam zahráli. Ono šlo vlastně o dva procesy: pražskej proti Plastikům, při němž byl odsouzen jen Magor, Zajíček, Karásek a Vráťa Brabenec, a přeštickej, kde dostal Karel Havelka Kocour dva a půl roku, Miroslav Skalický Skalák osmnáct měsíců a já osm měsíců. Všechno natvrdo. Jenže procesy vyvolaly velký zahraniční ohlas, Husákovi psal třeba nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll, tak šli s tresty na polovičku. Jenže já už měl odkrouceno šest měsíců, takže jsem seděl dýl, než jsem dostal.
Někde jste říkal, že první cela je jako první milenka. Pamatujete si ji?
To jsem opakoval slova „kolegy“ Alexandra Solženicyna ze Souostroví Gulag: „První cela je jako první láska.“ Ta moje měla číslo 98 a byla na Borech. Pamatuju si, jak jsem byl na ní se strašným idiotem, který všechno, co byl schopen říct, mi sdělil za jedno odpoledne a pak už to bylo jenom protivný. Ale nebyl jsem vyjukanej jako hoši z Prahy. V Teplicích jsme sedávali v hospodách s potetovanými kriminálníky, a tudíž jsme byli s tím prostředím poměrně dobře obeznámeni.
Poučili vás kamarádi z hospody, co se v kriminále smí a co se nesmí?
Jasně. Základní nepsaný a o to víc dodržovaný pravidlo je: Nešlap nikomu na jeho písek a nenech si šlapat na svůj. To platí ve všech kriminálech světa. Když nepočítám vazbu, tak jsem seděl rovnou ve dvojkách (2. nápravná skupina). Šlo o to, že když na vás někdo vytáhl kudlu, nesměl jste se „posrat“ a musel ji tasit taky. V mém případě to tak naštěstí i zůstalo. Nikdy jsem nikoho nebodl a nikdo nikdy nebodl mě. Ale musel jsem ji umět vytáhnout a tvářit se, že jsem připravený ji použít.
Pral jste se už před kriminálem?
V Teplicích to jinak nešlo. Začátkem sedmdesátých let byla státní propaganda nastavená proti vlasáčům tak, že po nás každou chvíli vyjeli nějaký dělňasové. Jenže lidi z kriminálního prostředí mají v hospodských rvačkách vždycky navrch. Mně třeba radili nedávat rány pěstí, ale nohou. Tenkrát jsem byl schopen trefit se bez problémů kopem někomu do držky. To byly ty vítězný rány. Teď už bych nohu asi úplně nahoru nezvedl, takže do kriminálu nemůžu (smích). Taky mi bude za dva roky sedmdesát.
Zhoršilo se vaše pronásledování po podpisu Charty 77?
Řekl bych, že naopak. Propagandistický boom, který začal, nás dostal do veřejnýho prostoru a najednou se lidi dozvěděli, že existuje nějaká charta, kterou bolševici nemají rádi. Čtyřicet procent signatářů Charty 77 mělo něco společnýho s undergroundem. My jsme byli takový „lid Charty“.
Přesto jste se museli domáhat toho, aby vás brali trochu vážně.
To bylo předmětem mého Dopisu čtyřiceti, který jsme adresovali mluvčím Charty v roce 1987 s tím, že do toho chceme taky hovořit. Od tý doby byl vždycky jedním z mluvčích jeden ze čtyřiceti signatářů mého dopisu. Nedávno mi vyšla s docentem Kudrnou v nakladatelství Academia Kniha v barvě krve a teď pracujeme na projektu Underground a Charta. Tam bude všechno.
Vámi šéfovaný časopis Vokno byl první, který v undergroundu vycházel?
O vydávání časopisu jsme přemýšleli už v roce 1974, ale podařilo se nám to dotáhnout až o pět let později. Pak jsme zjistili, že potřebujeme bejt flexibilnější, a k Voknu, který vycházelo jednou za půl roku, přibyl měsíčník Voknoviny, takže v něm mohly vycházet i aktuality. Měli jsme tam taky seriál Občan a příslušník SNB, kde jsme lidi poučovali, jaký mají práva a povinnosti při domovní prohlídce, při výslechu a podobně. Časem jsme začali „konkurovat“ televizi a vydávali jsme tříhodinový videokazety Videomagazín Vokno. Tigridovi se tak líbily, že nám koupil videokameru, která tenkrát stála jako osobní auťák. To pak bylo o něčem jiným. Později mi ji ukradli estébáci.
Jak jste se díval na to, když se v rámci akce Asanace snažil režim násilím odsunout své odpůrce do zahraničí?
Já jsem považoval odchod do emigrace za slabost. Radši jsem si to odseděl. Když nám sebrali usedlost v Nové Vísce u Kadaně, zeptali se mě na StB v Chomutově jednoznačně: „Tak co, pane Stárek, kam teď půjdete? Do Vídně, nebo na Bory?“ a já jsem odpověděl: „Já nemám peníze na to, abych se vyplatil ze státního svazku, takže nikam.“ Tehdy jsem nemohl vyjet ani do východního Německa, tak jsem si zažádal v Teplicích na okresním pasovém oddělení o výjezdní doložku k občanskému průkazu. To byl zřejmě impuls k tomu, aby si mysleli, že chci zdrhnout. Tím spíš, že mi moji maďarský kamarádi nabízeli, kdybych cítil, že je mi tady moc horko, abych se snažil dostat k nim, že mě odtud umějí dostat na Západ.
Jak, když stále existovala železná opona?
Z Maďarska tehdy jezdil směrem do Jugoslávie vlak, aniž tam zastavoval, a když prý zaplatím mašinfírovi pět set forintů, pojede tak pomalu, že stačím vystoupit i se skříní. A protože jsem to někomu vyprávěl, estébáci se to domákli a usoudili, že chci přes Maďarsko utéct. Tak mi tu doložku dali, aby se mě zbavili. Jenomže já místo do Maďarska odfrčel do Polska a v létě 1980 jsem byl ve Varšavě. Zrovna, když se tam tvořilo protikomunistické hnutí Solidarita.
Zmínil jste, že jste si v roce 1979 pořídili usedlost v Nové Vísce, kde jste žili v jakési komuně a pořádali tam ve stodole undergroundové koncerty.
Víska byl projekt lidí ze severozápadních Čech, který dali dohromady prachy a koupili si statek. Byli jsme tam i s holkama a já se tam poprvé oženil. Skalákovi se tam narodilo první dítě. Bylo to fajn (úsměv).
Druhé věznění jste zažil v roce 1981 po prvním procesu s redakcí Vokna.
Magor dostal tři a půl roku, já dva a půl a oběma nám přidali dva roky ochrannýho dohledu. Kdo ho zlehčuje, neví, o čem hovoří, protože jste sám sobě vachařem a musel jste se každý den hlásit na policii a nevycházet ze svého malého regionu. Pro Magora to bylo nejtěžší, protože neměl tolik vůle, aby na sebe dohlížel a plnil jejich podmínky. Ochranný dohled mu rozhodil nervy daleko víc než samotný kriminál. Běžný den vypadal tak, že jste se musel hlásit ve čtyři odpoledne na fízlárně, z okruhu svého trvalého bydliště jste se nesměl vzdálit na víc než osm hodin (v mém případě z Prahy 6) a po desáté večer jste musel být doma. Do toho vám lezli do bytu v rámci obchůzky policajti a kontrolovali všem přítomným občanky. Prostě buzerace. Teď mě napadlo, že jsem chodil v kriminálu k jednomu brigadýrovi na čaj a on se mě zeptal: „Za co vlastně sedíš?“ a já mu říkal, že jsem vydával časopis, který jsme ilegálně tiskli a museli jsme z bytu do bytu přenášet cyklostyl. A jemu to nešlo do hlavy a zeptal se: „A to jste ty byty zároveň vykrádali?“ (smích) Přemejšlel ve svých dimenzích. Jestli jste politický vězeň, tam nikdo neřešil. Kdo se nepovyšoval nad jiný, toho brali jako sobě rovnýho.
V únoru 1989 vás uvěznili potřetí – opět na dva a půl roku plus dvouletý ochranný dohled, tentokrát v Horním Slavkově, kde vás zastihla sametová revoluce.
Pustili mě 26. listopadu 1989. Ale řeknu jednu příhodu z října. Vězni chodili povinně na večerní zprávy, jenže po nich se mohli koukat jen vybraní jedinci. Mně se to v životě „nepoštěstilo“. A jeden večer, když nás po zprávách odháněli, říkala hlasatelka, že zařazují aktuálně pořad Kamelot o jistém „pravicovém živlu“, který jim kazí přechod k přestavbě. A neřekla jeho jméno. Tak jsem jednoho spřátelenýho vězně požádal, že počkám u katru, ať mi přijde říct, o kom to je, a on za chvíli přiběhl a vykřikoval: „Ty vole, to je o tobě!“ Tak nechali otevřený dveře a přidali zvuk, abych to aspoň slyšel.
Dívali jste se na Třicet případů majora Zemana?
Ty jsem viděl ještě venku. Jak teď dělám badatelskou práci v ÚSTR (Ústavu pro studium totalitních režimů), tak jsem zjistil, že si komunisti dobře uvědomovali, že má seriál opačný účinek, než chtěli, a že si učňové natáčejí z magneťáku na magneťák Bič boží. Sranda je, že to ani nebyla písnička Plastiků, a nejspíš ji složil režisér Sequens. Nám sebrali spoustu materiálů, takže když šel v televizi propagandistickej „dokument“ Atentát na kulturu a použili autentický záběry z prvního festivalu druhý kultury v Postupicích, který nám předtím sebrali, tak jsem si to z televize aspoň znova natočil. Mimochodem, ani Atentát na kulturu nebyla písnička Plastic People, ale Knížákova Aktualu. Knížákovy texty byly český a ostrý, proto je podstrkovali Plastikům.
Přesuňme se do roku 1990, kdy jste pomáhal vznikajícímu Občanskému fóru. Jak jste se ale dostal do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie federálního ministerstva vnitra, z něhož se postupně vytvořila BIS?
Po revoluci jsem měl to štěstí, že jsem odjel se spisovateli a novináři do Ameriky. Když jsem se vrátil, byl jsem jak Alenka v říši divů. Poprvé v životě jsem byl na Západě, poprvé jsem letěl letadlem a rovnou do New Yorku. V jednom baráku v Bolzanově ulici jsme vytvořili redakci Vokna, byl tam i budoucí Respekt a Studentské listy a na schodech jsem potkal Jana Rumla, který říkal, ať s ním jdu k Havlovi. „Já teď nemám čas, běž tam sám, zastavím se tam jindy,“ povídám, protože jsem měl v plánu sejít se s Allenem Ginsbergem, který byl v té době v Praze. Asi pět dní poté jsem zašel na Hrad a Havel říkal, že chce, abychom vytvořili na vnitru protiváhu Sachrovi, který začal používat kontrarozvědku pro svý politický potřeby, a že bychom ji měli vzít pod svá křídla. Sacher proti nám nemohl otevřeně vystoupit, protože jsme tam byli na Havlovu žádost, ale ani nám to neulehčoval, jenže my jsme ho ukočírovali. Tehdy to byla „doba duchů“.
V čem?
Všichni estébáci čekali doma u telefonu, barák v Majakovskýho ulici byl úplně prázdnej a my neměli klíče. Jednou jsme tam potkali s Rumlem jakéhosi mužíka a ptali se: „Kdo jste?“ a on říkal: „Já jsem tady správce.“ – „A máte klíče od kanceláří?“ – „Ty mají uklízečky,“ povídá. Tak jsme si je vzali a až pak jsme začali úřadovat. Já jsem byl náměstek pro regiony a utvářel jsem struktury v rámci celýho Československa. Havel nás tenkrát uklidňoval, že tam budeme dva tři měsíce, vyhodíme estébáky a pak se zase vrátíme do redakcí. Tak jsem si řekl, že čtvrt roku to vydržím – a byl jsem tam sedmnáct let! Bylo to dobrodružný, ale neřekl bych, že mě to nebavilo. Byla to jiná práce. Vystudoval jsem při ní práva, musel jsem přešaltovat. V kriminále jsem se učil aplikovanou estetiku, abych byl schopen řídit časopis, a ne dělat fízla.
Jaké bylo setkávat se s lidmi, které jste znal z dřívějška „z druhého břehu“?
Potkal jsem se s několika z nich a někdy bylo až trapný, jak byli servilní, devótní a jak se snažili zachránit si svoje místa.
V textech Paměti národa jsem se dočetl, že jste věřící a k prožívání své svobody nepotřebujete alkohol, cigarety ani jiné drogy. Je to pravda?
Víceméně ano. Mou drogou je právě ta svoboda. Chlastal jsem do osmnácti let. Když jsem pak směl, už mě to nebavilo. V Teplicích jsme začínali brzo. Ve třinácti jsme si koupili láhev dezertního vína, nalili ji na talíř a „lemtali“ lžící, abychom byli brzo ožralí. Co se týká víry, jsem katolík, ale v církvi bych asi dobrý postavení neměl. I když v Libkavách, kde mám domovskou obec, jsem byl léta v pastorační radě. Dokud nebyl koronavirus, snažil jsem se chodit každou neděli do kostela. Snad se to zase vrátí k normálu.
Pravidelně pořádáte přednášky pro studenty středních a vysokých škol o samizdatu. Zpestřujete je nějakou „veselou historkou z natáčení“?
Jasně že jo. Třeba touhle. V posledních letech před koncem totality jsme tiskli Vokno v Praze a cyklostyl jsme převáželi vždycky do nějakýho „čistýho bytu“. To znamenalo, že tam nikdo z nás v životě nebyl a že se moc neznáme s jeho majitelem. Jednou za mnou přišel do kotelny kluk, že chodí s holkou, která bydlí u babičky, ale od bytu rodičů má klíče a ti jezdí každý víkend na chatu, takže bychom to mohli sfouknout tam. Narvali jsme embéčko cyklostylem, banánovými krabicemi s papíry, blánami, hadry, náplněmi, barvami, dojeli k tomu domu a vynesli všechno jako mravenečci do druhýho patra. Ta holka říkala, že se tam hlavně nesmí nic rozbít a nesmějí tam zůstat po nás žádný stopy. Tak jsme pokryli stůl igelitem, aby na něj neukápla barva, a vybalili fungl nový cyklostyl, který přišel od Tigrida. Aby nám udělal radost, koupil nám elektrickej. Do tý doby jsme znali jenom na kliku. Jenže k našemu překvapení na nás z krabice vypadl návod ve francouzštině, kterou jsme nikdo z nás neovládal. Nezbývalo než ho zprovoznit systémem pokus – omyl. Problém byl v tom, že jsme ho omylem pustili na nejvyšší rychlost, jakou to mělo. V tu chvíli se to šíleně roztočilo, blána se nacucala, jeden její konec se utrhl, takže plácala a kapky tý černý tiskařský barvy lítaly na strop, na záclony, na koberec, na nábytek a vznikla z nich třicet centimetrů široká čára, která šla přes celý byt. Holka omdlela, a zatímco ji kluci křísili, vyběhl jsem zavolat z budky kamarádovi, který studoval na „akádě“ restaurátorství. „Martine, vem si všechna svoje šmrdlátka, budeš čistit stěnu,“ oznámil jsem mu rozčileně. On přijel, koukl na to a povídá: „To je práce na čtrnáct dní.“ – „Musíš bejt hotovej do neděle. Rodiče přijíždějí v šest večer!“ zaúpěl jsem zoufale. Hned se do toho pustil. Záclony pral v nějakém roztoku, tečky na stropě zatíral stejným odstínem, koberec vytíral vatičkami, problém byl jen lakovaný nábytek, ale i ten se podařilo vyřešit. Když holka viděla, že to stihneme, chtěla, abychom vypadli, a zůstane tam jen restaurátor. „Když už jsme tady, tak ten časopis vytiskneme,“ povídám a přestěhovali jsme se do druhý místnosti. Tam jsem utrhl od cyklostylu elektrickej kabel, přidělali jsme k němu kliku a celý náklad jsme vytiskli tak, jak jsme to uměli. Náš příběh měl ale ještě jeden happy end. Když jsem tu holku za měsíc potkal a ptal se jí, jak to dopadlo, odpověděla: „Dobrý. Já jsem to nakonec řekla babičce, ta to pověděla tátovi a táta, který se mnou do té doby kvůli nějakému průšvihu nemluvil, za mnou přijel a prohlásil: ‚Konečně děláš něco smysluplnýho!‘ a rodina se dala zase dohromady.“
Jak jste vlastně prožíval léta v Bezpečnostní informační službě?
O své práci v tajné službě nemůžu nic říct. Když chtějí britští špióni napsat knihu o MI5, musejí se odstěhovat na Nový Zéland. A jelikož se nikam stěhovat nehodlám, promiňte, že na vaši otázku neodpovím.
A jak se díváte na události kolem Vrbětic?
Ty souvisejí s tím, jak se naši poslední dva prezidenti stavějí k tajným službám. Už Václav Klaus prohlašoval, že na každé hradní party se toho dozví víc, než co mu píše ve zprávách BIS. Já tedy nevím, jak se v Prognosťáku vyučovalo zpravodajství, asi dost blbě, protože něco jiného jsou drby, které kolovaly na nějakém večírku, a něco jiného zpravodajská informace. Když pak nastoupil na Hrad jeho „kolega“ Zeman, nemůžeme se divit, že měl k Bezpečnostní informační službě stejný, ne-li horší vztah.
Jak máme zprávu BIS vnímat?
Politici si většinou u ní neuvědomují, že je z povahy věci TAJNÁ. Že nebyla vydaná proto, aby ji vynesli na světlo, ale aby s ní pracovali. Jestliže někdo vyzve: „Dejte na stůl všechny informace,“ neví, co říká. Takhle nefunguje tajná služba, ale soud. Svědecká výpověď u něj má jiný charakter než sdělení tajné služby. Samozřejmě že se u zpráv BIS musí posuzovat jejich validita. Někdy nemusejí být dokonale přesné, protože dostat se k nějaké supertajné informaci prostě není možné. Ale můžeme se domnívat, že se něco v tom smyslu stalo, a politikovi tak tu informaci podat. Takže když pak nastane boj o to, jestli měla tajná služba pravdu, nebo neměla, je to naprosto irelevantní. Otázka zní: Věděli to, nebo nevěděli?
Proč existuje napětí mezi prezidentem Zemanem a BIS?
Jelikož už v BIS od května 2007 nejsem, můžu si dovolit spekulovat. Jediný otazník, který ve vztahu k prezidentovi mám, je, jestli svou vstřícností k Ruské federaci plní roli „užitečného idiota“, nebo je vědomým spolupracovníkem oné mocnosti. Tím pohledem se dívám na jeho snahy vyměnit plukovníka Koudelku, který mu v této věci nejde na ruku a dělá něco, co by z hlediska, které jsem naznačil, mohlo být pro ruskou vládnoucí třídu nežádoucí. Takže je dobře, že tam Koudelka je. S tou službou jsem spokojen a jsem rád, že jsem se podílel na jejím budování.
Chápete kauzu Vrbětice jako státní terorismus?
Z významu slov stát a terorismus je zjevné, že nějaký stát spáchal teroristický čin. A to se tady beze zbytku stalo.
Je krok, který z naší strany následoval, tedy vykázání osmnácti takzvaných diplomatů a následné zeštíhlení ruské ambasády, dostatečný?
Asi ano. Z mého hlediska zvyšuje bezpečnost této země.
Ochromí to na čas fungování ruských tajných služeb v Česku?
Já bych se divil, kdyby odchod diplomatů nějakým významným způsobem ruské rozvědce ublížil. Ale rozhodně nám to pomůže v tom, že gigantické ruské zastoupení už nebude jejich špionáži poskytovat tak dokonalý servis. Když je někdo špión a působí na ambasádě jako diplomat, má imunitu a můžeme ho maximálně vyhostit, zatímco pokud provozuje špionáž jako obchodník nebo novinář, lze ho za to zavřít! V tom je ten rozdíl. Proto je pro každou zemi důležité mít svoji rezidenturu krytou diplomatickým sborem. Já si myslím, že to, jak silně jsme zareagovali, byl z hlediska bezpečnosti výborný krok, protože schody se metou shora.
Přihlíží se u výroční zprávy BIS i k tomu, že ji budou číst lidi, kteří ty informace nemusejí použít tak, jak by měli?
Výroční zpráva BIS má dvě verze. Veřejnou, se kterou se mohou seznámit novináři, a tajnou. Ta je pro specifickou část politické reprezentace, která ale musí mít bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu.
Prezidentův kancléř bezpečnostní prověrku dodnes nemá.
Předpokládám, že utajenou zprávu BIS tudíž nečte, což je myšleno v uvozovkách.
Co říká BIS na posměšné poznámky prezidenta o „čučkařích“?
Ne nadarmo se říká „intelligence service“. Lidi, kteří tam pracují, nejsou blbci a vědí, co asi tak můžou od koho čekat, a nijak negativně to na ně, myslím, nepůsobí.
Proč má kauza Vrbětice menší mezinárodní dopad, než jsme čekali?
Protože máme nešikovnou politickou reprezentaci. Anebo se tak aspoň tváří.
Budete se znova pokoušet dostat do politiky? Do Senátu jste neprošel jen těsně.
Nebudu, protože nemám dobrý vztah k voličstvu. Já radši žiju v undergroundové bublině, která je dostatečně veliká, abych necítil „ponorku“, a jsem v ní velmi spokojenej. Celej život.
