Člověk možná hudbu poslouchá čím dál méně, ale je jí trvale a téměř všude vystavován, říká Vladimír Kočandrle

V čem spočívá současné nejlepší období hudebního byznysu?

Vždycky tak uvažuju, jestli to slovo nejlepší nepatří tak trochu do uvozovek. Za poslední dvě desetiletí se vše změnilo. Tak říkajíc prodávající i kupující. Prodávající? V hudebním byznysu je omezený počet klíčových hráčů – většina hudební produkce je ne snad přímo vlastněna, ale ve výsledku spravována třemi subjekty. A ty ji dodávají de facto čtyřem globálním digitálním distributorům. Bůh ví, jestli je to dobře, nebo špatně, kaž­dopádně z ekonomického hlediska to vytváří nebývalou stabilitu trhu. A kupující? Poslední roky se přestalo mluvit o poslechu hudby, hovoří se o její spotřebě. A to je zásadní posun, protože poslech hudby byl cosi emotivního, okamžitého, jedinečného, zatímco v případě spotřeby jde o nabídku a poptávku. O hudbu se stále více zajímá Wall Street. Peníze jsou dnes potištěné papírky nejasné hodnoty. Potřeba hudby se zdá být stálá, ba věčná. Z pohledu velkých investorů se tak stala z muziky atraktivní komodita – občas s nadsázkou říkám, že to považují za něco podobného jako rozvod teplé vody.

V jakém slova smyslu?

Prostě společenská spotřeba. Už to není ve své většině ani klasické zboží. Streaming mění hudbu ve službu. Člověk je zvyklý, že ho neustále obklopuje nějaký zvuk, dotváří prostředí, v němž žije. Je na něm do značné míry závislý. Hudba je všudypřítomná – je v obchodních centrech, v počítačových hrách, gratulacích, hračkách, v tisících playlistů pro jakoukoli příležitost. Dnešní člověk je roztěkaný a dost možná hudbu ve skutečnosti poslouchá čím dál méně, je hudbě ale trvale a téměř všude vystavován. A tak ji následně všude očekává. To všechno přináší nové příležitosti investorům. Hudba díky nim získává vědecké zázemí – největší streamovací služba Spotify údajně zaměstnává v trvalém pracovním poměru přes dva tisíce inženýrů. Lámou si hlavy, jak pro spotřebitele optimalizovat dodávku co největšího množství hudby, jež by mu mohla tak říkajíc dobře padnout.

Ale možná, že jsem moc cynickej. Už staří Číňané hudbu považovali za jakousi spirituální konstantu, jev, který objektivně existuje a člověk ho nějak vnitřně k životu potřebuje. Hudba byla řazena mezi rituály. Cosi nehmotného, transcendentního, a přitom pro svou logickou vnitřní tonální strukturu vlastně blízkého matematice. A tedy dokonalého.

Jak to ale dnes celé vlastně funguje?

Digitální služby zanalyzují vaše chování, zařadí si vás a v rámci svých různých programů vám nabízejí hudbu, u níž je podle určitých predefinovaných hledisek pravděpodobné, že se vám bude líbit. Nebo vám přinejmenším nebude vadit. Velmi jednoduše – pokud máte rád skladbu Jumpin' Jack Flash, tak vám to nenabídne jenom další písničky od Rolling Stones, ale zahrne vás to spoustou muziky s podobnou atmosférou, obdobným nástrojovým obsazením, dobou vzniku, kulturním kontextem, žánrem atd. Vlastně ani nebudete vědět, co to hraje, ale dost možná se vám to bude líbit. Žijeme ve věku pasívního poslechu, kdy se posluchač ochotně vzdá vlastního rozhodování a nechává se obsluhovat. Inženýři nás mají přečtené, mají k dispozici neomezené zdroje hudby, vševědoucí algoritmy i umělou inteligenci, a tak nemají problém sestavit pro každého uživatele jakousi osobní hudební stavebnici. Abyste jednou vstoupil a už neměl chuť odejít. A třeba tam jednoho dne ve stavu pasívní blaženosti i zemřel. To ale není stav typický zdaleka jen pro hudbu. Je to prostě fakt pohodlné.