„Francouzský voják musí de facto mlčet,“ říká politolog Michel Perottino
„Francie je ve smrtelném nebezpečí…“ - První otevřený dopis dvou desítek francouzských generálů ve výslužbě se zkušenostmi ze zahraničních operací byl zveřejněn 21. dubna. Vojáci v něm varovali před islamismem, rozpadem Francie, občanskou válkou a upozornili, že mohou do dění zasáhnout. V polovině května se ve druhém otevřeném dopise obrátili na prezidenta vojáci v aktivní službě. Velení francouzské armády se od dopisů distancuje, řada politiků je odsuzuje, většina veřejnosti podle průzkumu s názory vojáků souhlasí. „Za posledních šedesát let se nic podobného nestalo,“ říká politolog Michel Perottino.
Otevřený dopis francouzských generálů, kteří upozorňují na nebezpečí občanské války, způsobil v zemi rozruch.
Není divu, že vyvolal takovou odezvu. Jednak ho publikovali v deníku, který je ultrakonzervativní, a za druhé – příslušníci francouzské armády mají striktně vymezeno, jak smějí vystupovat ve veřejném prostoru, že musí zůstat neutrální. Pravidla jsou jasná – voják musí de facto mlčet. Pokud chce mluvit, musí z armády vystoupit. Nikdo nezpochybňuje, že se Francie potýká s řadou problémů, ale vyhrožovat pučem je přes čáru. Za posledních šedesát let se nic podobného nestalo.
Deník Valeurs Actuelles otevřený dopis dvaceti generálů ve výslužbě zveřejnil 21. dubna 2021, v den šedesátého výročí nezdařeného pokusu o vojenský státní převrat ve Francii. Bylo takové načasování podle vás záměrné, nebo je to náhoda?
Takové náhody se nestávají…
V dubnu 1961 chtěli vysocí vojenští důstojníci svrhnout prezidenta Charlese de Gaulla a udržet francouzskou vládu v Alžírsku. Jakou má ale zmařený alžírský puč souvislost s nynějším prohlášením generálů? Někteří se dokonce odkazují na generála de Gaulla, který v roce 1940 burcoval francouzské vojáky k odporu.
Část francouzských vojáků stále alžírský puč ospravedlňuje. Cítí sounáležitost s tehdejšími vzbouřenci, kteří se také odvolávali na de Gaullův postoj v roce 1940 s tím, že i jim jejich čest velí bránit Francii, je to jejich povinnost. Zdůrazňovali, že čest a vlast jsou víc než legitimita.
Na prvním místě signatářů otevřeného dopisu je bývalý velitel Francouzské cizinecké legie Christian Piquemal. Před pěti lety přišel o vojenské výsady, jelikož byl zadržen v Calais na demonstraci příznivců hnutí Pegida.
Jak už jsem říkal, ve Francii se velmi dbá na to, aby vojáci, tedy i ti ve výslužbě, zachovávali přísnou neutralitu… Postih proto hrozí i vojákům, kteří se přihlásili k otevřenému dopisu.
Což mezi lidmi vyvolalo vlnu nevole…
Před týdnem – v úterý 11. května – deník Valeurs Actuelles vydal další otevřený dopis, v tomto případě mají být jeho autory vojáci v aktivní službě. Svůj podpis však připojují anonymně. Náčelník generálního štábu François Lecointre je vyzval, aby opustili armádu, aby mohli své názory prezentovat otevřeně. Svůj slovník ale zmírnil – o jejich postihu už nehovoří, nechce situaci ještě více vyhrotit, beztak je vyhrocená dost… Jinak vojáci mohou otevřeně vyzývat k neutralitě, ale sami by se neměli vyjadřovat k tomu, co je v dopise, protože by tím onu neutralitu sami porušili. Je to paradox.
Bývalý vojenský kaplan Richard Kalka, jenž sloužil třicet let u výsadkářů, Lecointreovi vyčetl, že mladé vojáky trestá za odvahu a ty vysloužilé stigmatizuje. Piquemal si nebere žádné servítky. S hlubokým pohrdáním náčelníkovi generálního štábu před několika dny napsal, že je politická rohožka, která pro kariéru udělá cokoli a nedokáže se vojáků zastat.
Piquemalovo prohlášení už je zcela za hranou…
Druhý otevřený dopis vojáků prý už podepsalo čtvrt milionu lidí, z toho přes třicet tisíc vojáků.
Nemyslím si, že to jsou reálná čísla. Pochybuji o tom. Dají se snad ověřit? Pravda je, že první dopis jmenovitě podepsaly na dva tisíce vojáků, většinou to byly vyšší šarže, v tomto případě se jedná o ověřitelné podpisy.
Marine Le Penová vojákům vyjádřila jednoznačnou podporu a vyzvala je k setkání.
To se dalo čekat… Otevřený dopis vojáků upoutal velkou pozornost, dlouhá léta se nic podobného nestalo. Bylo by to dramatické, i kdyby volby nebyly za rohem.
Prezidentské volby se konají za rok a Le Penová si v posledních v průzkumech vůbec nevede špatně.
Prezident Macron také minulý měsíc ohlásil tvrdší politiku, vyhlásil „tažení proti islámskému separatismu“, zpřísňuje imigrační politiku… Mimo jiné chce, a hlavně potřebuje, získat umírněné pravicové voliče. S podporou levice počítá. Pokud však levicový volič nedorazí k volbám, Le Penová může vyhrát. Nyní je ovšem předčasné cokoliv předvídat. Bude to dlouhý rok a možná opět o výsledku rozhodne televizní duel.
Le Penovou by mohl v prvním kole připravit o hlasy bývalý náčelník generálního štábu Pierre de Villiers. Protestní Hnutí žlutých vest o něm mluvilo jako o prezidentském kandidátovi už před dvěma lety.
Pierre de Villiers se poslední dva roky pravidelně vyskytuje v médiích, svou kandidaturu ještě neoznámil. Jakmile se však objevila zpráva, že by mohl kandidovat, Národní sdružení Marine Le Penové se vůči němu hned vymezilo. Stoupenci Le Penové o něm tvrdí, že je nevýrazný, dokonce zaznělo, že má charisma jako vodovodní kohoutek.
Generál de Villiers má šlechtický původ, chová se distingovaně, ale že by byl nevýrazný? Vždyť v červenci 2017 jako první náčelník generálního štábu za dobu páté republiky rezignoval. Celé ministerstvo mu pak při odchodu aplaudovalo.
Byl to poprask. De Villiers se tehdy dostal do ostrého sporu s prezidentem Macronem kvůli snížení výdajů na armádu o osm set padesát milionů eur. Macron vystupoval z pozice síly, de Villiers trval na svém.
Na neveřejném zasedání výboru pro obranu v Národním shromáždění de Villiersovi na Macronovu adresu ujelo, že se – cituji - nenechá takhle ojebat. K dubnovému dopisu generálů se ale dosud nevyjádřil.
On se sotva může postavit na jejich stranu, i kdyby s nimi souhlasil. Popřel by tím sám sebe, vojenské zásady. Podle mě se nedá vyloučit, že otevřený dopis generálů odpovídá snaze skupin okolo Národního sdružení vyšachovat de Villierse ze hry. À propos týdeník Valeurs Actuelles má k Národnímu sdružení blízko. Le Penová jako politička protestující vojáky podpořit může, on si to nesmí dovolit, zejména pokud má v plánu kandidovat na prezidenta.
Generál Pierre de Villiers sice spořádaně mlčí, jeho bratr, politik Philippe de Villiers, však před několika dny obvinil Macrona a jeho vládu, že k bezpečnosti země přistupuje zcela laxně. Vážnost situace dokládá nedávnou násilnou smrtí policisty v Avignonu a vytýká Macronovi totéž co autoři dopisů.
Generálův starší bratr je známý konzervativní politik, působil v Chirakově vládě, několikrát byl poslancem v Evropském parlamentu. V roce 1995 a 2007 za Hnutí pro Francii kandidoval na prezidenta. Části krajní pravice, která tíhne k monarchii, je bližší než Le Penová.
V druhém otevřeném dopise se vojáci na politiky obracejí se slovy: „Zatímco my proti islamismu bojujeme, vy mu ustupujete.“ Protiteroristickou operaci Sentinelle (Stráž) na území Francie, do níž se zapojila také armáda, označují za neúspěšnou.
Vojáci jsou v ulicích, sami se stali terčem útoků. Francouzi vidí, že se stát snaží zajistit jejich bezpečnost. Jenomže když proti sobě máte odhodlaného jedince, i ti nejlepší vojáci na to mohou jen zareagovat – a vždycky to bude pozdě...
Podle průzkumu veřejného mínění, který uveřejnila agentura Harris Interactive, se s obsahem dopisu generálů ztotožňuje na osmdesát procent Francouzů. Téměř polovina se domnívá, že ve Francii hrozí občanská válka, a souhlasí s tím, aby do dění případně zasáhla armáda.
Trochu mi to připomíná jiný průzkum veřejného mínění, který ukázal, že Le Pen měl svého času největší podporu v oblastech, kde nebyli žádní přistěhovalci. Četli vůbec ten dopis, nebo odpovídají na základě svých dojmů?
Osmdesát čtyři procenta respondentů je přesvědčených, že kvůli islamistům stoupá v zemi násilí a o dvě procenta víc lidí soudí, že v některých částech Francie neplatí zákony a ústava. Dopis číst nemuseli, mohou mít svou zkušenost…
Mě hrozně irituje, když se mluví o tom, že jsou ve Francii ghetta nebo no-go zóny. To není pravda. Ano, někde je víc potíží s kriminalitou, vzplanou popelnice, ale to ještě neznamená, že ve Francii existují ghetta ve smyslu etnicky odloučených oblastí. Na předměstích se vyskytují problémy minimálně od sedmdesátých let, tedy daleko dřív, než Francie přijala nové zákony o imigraci a slučování rodin. Zákony by samozřejmě měly platit všude.
Vy se ve Francii cítíte bezpečně?
Nebojím se jít na předměstí, která mají špatnou pověst. Dělá mi problém jít na místa, kde se nachází hodně lidí…
Proč?
Protože například v Nice, odkud je moje rodina, se stalo to, co se stalo…
V červenci 2016 útočník najel v Nice nákladním automobilem do davu lidí oslavujících státní svátek, osmdesát sedm lidí zabil a stovky zranil, loni v říjnu, dva týdny po vraždě učitele Samuela Patyho, ilegální imigrant ubodal v tamním kostele kostelníka a dvě ženy…
Nice se vždy označovala za jedno z nejbezpečnějších měst ve Francii. Všude na ulici jsou kamery. Když projedete na červenou, přijde vám domů oznámení o pokutě, najdou si vás. Dnes a denně to takhle funguje. A toho chlapa v nákladním autě si nevšimli… Chci říct, že i tam, kde je téměř vše pod kontrolou, může dojít k teroristickému útoku.
Je tedy situace ve Francii tak vážná, že vojáci, kteří musí mlčet, mlčet nemohou?
Většina lidí vnímá, že existují vážné problémy, problematický je ovšem způsob sdělení, nemluvě o výhrůžce pučem. To je naprosto nepřípustné.
Armáda má ve Francii vysoké renomé.
Je to nejdůvěryhodnější instituce. Francouzská armáda nebyla nikdy levicová, vždy tíhla k velmi konzervativní politice. Není to nic překvapivého, v armádě se ctí řád, pořádek, jasné principy.
Jsou mezi příslušníky francouzské armády voliči krajní pravice?
Samozřejmě. V listu Le Monde zrovna na konci dubna vyšel článek o tom, že čtyři francouzští vojáci z deseti volí extrémní pravici. Vychází z volebních výsledků z měst, kde jsou velké vojenské posádky.
Součástí francouzské armády jsou i vojáci, jejichž náboženstvím je islám. U jednotek působí také pětačtyřicet vojenských islámských duchovních.
Ve francouzské armádě sloužili muslimští vojáci už za dob kolonií. Když jsem byl ve Francii na vojně, muslimové mezi vojáky nebyli výjimkou. Ostatně i v cizinecké legii, jíž velel generál Piquemal, byla řada muslimských vojáků.
Pro někoho jsou slova „muslim“ a „islamista“ synonyma.
Mezi islamistu a muslima nelze klást rovnítko, což si ostatně uvědomuje i Marine Le Penová. Došlo jí, že i muslimové mají ve Francii volební právo. Někteří z nich ji budou volit.
Jaký by k tomu měli důvod?
Třeba je osloví slibované sociální jistoty, nižší daně, zajištění bezpečnosti, vyhraněnost vůči LGBT nebo si budou myslet, že Le Penová lépe reprezentuje gaullistickou minulost.
