Pavel Kolář o cestě k odolnosti, proč jsme naprogramováni na 50 let života a jak si lidé špatně čtou své tělo

Ve svých dosavadních knihách jste doporučoval, jak napravovat tělo. Teď chcete – obrazně řečeno – napravit mysl a duši. Co vás k tomu vedlo?

Duševní odolnost je někdy důležitější než ta tělesná. Stále víc si uvědomuji, jak obrovský potenciál je v člověku ukrytý. Máme sice blahobyt, ale před desítkami let byli lidé daleko odolnější, jak tělesně, tak duševně. Vyžadovala to doba.

Na čem odolnost záleží?

Ta tělesná hlavně na fyzické zdatnosti. Naopak duševní na konkrétních životních situacích, ale také, jak tyto různé životní situace čteme. Ještě pár desetiletí zpátky lidé procházeli válkami, běžná byla úmrtí dětí a všeobecně rozšířené infekce. Dnes se ve všech parametrech života máme líp, ale paradoxně nejsme šťastnější. Náš život postihuje daleko víc duševních poruch. Z toho je jasné, že naše štěstí nezáleží jen na podmínkách, ve kterých žijeme, ale také na tom, jak si ty podmínky vyhodnocujeme a čteme naše životy. Blahobyt oslabuje naši schopnost snášet stres, což je jiný výraz pro zátěž. V životě na nás neustále působí stresory, ale my proti nim blahobytem systematicky stavíme bariéry, aby nám neublížily a neobtěžovaly nás. To není dobré, protože proti nim ztrácíme obrany­schopnost.

Jaké jsou nejčastější stresory?

Můžeme je rozdělit na tělesné a duševní. Mezi ty tělesné patří tělesná zátěž, bakterie, viry, chlad, vedro, nedostatek jídla apod. V biologické přirozenosti je, že se na tyto stresory při jejich přiměřeném působení adaptujeme, tedy vytváříme si vůči nim odolnost. Proto se s nimi musíme potkávat. Ony nás očkují. My však dnes od mala proti těmto stresorům nadměrně bojujeme – máme klimatizace, topení, auta, všude jsou dezinfekce. I tu imunitu musíte trénovat, bez toho se staneme zranitelní. V této souvislosti po­užívám pojem resilience, odolnost. Když na vás stresor působí, můžete být tvrdí jako ocelová koule, která bude vzdorovat nejsilněji, nebo tenisový míček, jenž se lehce promáčkne, ale hned se zase pružně vrátí do původního stavu, ale také rajče, kde stačí málo a nevratně ho zdeformujeme. Naši resilienci tedy můžeme vnímat jako schopnost odolávat nepříznivým silám, zvládat obtížné situace a překonávat krize nejrůznějšího druhu.

Jak se člověk stává rajčetem?

Když se nepotkáváte se stresory, když jste vychováván pouze v bavlnce. Organismus má v sobě zabudované přirozené adaptační mechanismy a my je musíme trénovat. Covid nám ukázal naši velkou zranitelnost v oblasti tělesné i psychické.