Brexit se zrodil i z anglické snahy „mít to po svém“, která provází celou reformaci, říká Martin Hilský
Profesor anglistiky a shakespearolog Martin Hilský (78) má jako jeden z mála překladatelů na světě na svém profesním účtu kompletní Shakespearovo dílo. Napsal také několik zásadních knih, mimo jiné Shakespeare a jeviště svět, za 53 let práce na pražské Filozofické fakultě UK vychoval generace anglistů i milovníků literatury vůbec. Jeho zatím poslední opus Shakespearova Anglie s podtitulem Portrét doby, horký kandidát na letošní knižní cenu Magnesia Litera, je pak pozoruhodný tím, že nás vtahuje do chaotického a složitého světa Anglie 16. a 17. století, ve kterém William Shakespeare žil. Bylo zajímavé hledat při našem rozhovoru paralely se současností.
Jak se vám nepřehledný život v Anglii 17. století podařilo uspořádat do čtyř přehledných částí?
Kniha si o to nakonec řekla sama. Částečně také utvářela samu sebe. Během práce jsem například zjistil, že určitá pasáž není dosti čitelná či poutavá, že už je něco příliš detailní, a naopak někde konkrétní detail text potřebuje. Byla to, upřímně řečeno, práce umělecká. Obrovské dobrodružství. A nešlo mi jen o to, aby to bylo „dobré ke čtení“, ale také o co možná největší jasnost a srozumitelnost.
Shakespearovu dobu jste ve své knize velmi „zalidnil“. Popisujete tam nejen svět vysoké aristokracie a obchodníky, ale také umělce, podsvětí Londýna, prostitutky… Nepřipadal jste si napůl jako psycholog, politolog a sociolog?
A napůl teolog, na což nemám vůbec právo. Jsou však situace, kdy zapomenete na svou skutečnou profesi. Říká se tomu interdisciplinarita a tahle práce si rozrušování běžných hranic sama dost razantně vyžádala. V mládí jsem chtěl být ostatně lecčím, chvilku diplomatem a také novinářem. Mým prvním článkem byla zpráva o tom, že přijeli cvičenci na spartakiádu. Vyšla, myslím, v roce 1960 či 1961 v Mladé frontě. Studoval jsem tehdy v prvním ročníku na filozofické fakultě.
Anglie v době Shakespearova života, jak ji popisujete, je však výsledkem dosti investigativní novinařiny…
Nebo určité mé zvědavosti a touhy rozbíjet hranice. Viděl jsem před časem nesmírně zvláštní věc v londýnské galerii Tate Modern, té, která se nachází v budově původní elektrárny. Tam vám byl hrozně zajímavý obraz – mapa světa, přes kterou nechal dotyčný malíř lézt živé brouky. A ti brouci lezli a lezli, hemžili se, myslím, že i název toho díla byl něco ve smyslu „svět bez hranic“. Ten nám teď koronavirová pandemie znovu potvrdila.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
