Anna Nguyen: Jak se od dětských rolí v českých seriálech dostala k budování technologických start-upů

Povídáme si přes video po Skypu na lince Děčín–Ciudad de México. Co tam vlastně děláte?

Jsem teď oficiálně digitální nomád. V Londýně, kde jsem nějakou dobu pracovala, nemělo během pandemie cenu být a platit britský nájem. V únoru 2020 jsem lyžovala v Itálii a zasekla se tam, načež mi v Londýně řekli: „Radši work from home.“ Takže jsem přijela do Česka, kde jsem za zavřenými hranicemi zkejsla na tři nebo čtyři měsíce. Všechno oblečení ve skříních v Londýně, tady tři použitelné out­fity… Věci jsem dala na charitu, pár krabic si hodila k rodině, řekla jsem, že budu žít z kufru, a od té doby jsem tak nějak všude.

Četla jsem jako jedna z poroty rukopis vaší autobiografie v rámci Literární ceny Knižního klubu. Dozvěděla jsem se z ní, že jste jako devítiletá neherečka vyhrála konkurs na hlavní roli v sedmidílném seriálu ČT ­Josef a Ly, který se vysílal od roku 2004. Jak to přišlo?

Dokopali mě rodiče, táta viděl inzerát v televizi a doprovodil mě. Vzali nás oba. Generace mých rodičů se narodila ještě ve Vietnamu a vůči Čechům, a zejména vůči jejich televizi nechovala úplně důvěru – moc nerozuměli česky a české kultuře. Tvůrci tak měli problém ten seriál vůbec obsadit, režisérka Zuzana Zemanová-Hojdová chodila osobně rekrutovat lidi do tržnic…

Váš tatínek hrál vašeho tátu v tomhle seriálu i později v nekonečné Ulici na Nově, postavu Lan jste točila do svých patnácti let. Hlídal vás hodně?

Ve svých devíti jsem nevěděla nic a můj táta chtěl pomoct mně i seriálu Josef a Ly, prostě mu to připadalo jako dobrý projekt, přiblížit život Vietnamců v Česku lidem. Neměla jsem bůhvíjaký talent, z herecké rodiny jsem taky nepocházela… Chtělo se po mně hlavně to, abych jako rodilá mluvčí češtiny hovořila špatně česky; najali mi na to specialistku, ačkoli jsem měla výslovnostní i gramatické chyby dobře odkoukané třeba od svých rodičů. Štáb neměl moc na vybranou a já uměla na rozdíl od svých pěti malých konkurentek slušně číst a nestyděla jsem se. Naštěstí jsme s tátou neměli až tolik společných scén, kdy by nutně musel být na placu, takže jsem mohla být relativně sama sebou, kecat se stejně starými herci o věcech ve vietnamské komunitě naprosto zakázaných, jako byly parties, drobné podvádění ve škole a tak podobně.