Obecně, české sklo neexistuje, říká výtvarník a majitel umělecké sklárny Studio Pelechov Zdeněk Lhotský

Minulý měsíc uplynulo sto let od narození legendy českého skla Stanislava Libenského, který tě v polovině 90. let přesvědčil, abys zprivatizoval Pelechov. Stal ses tím i majitelem těch unikátních technologií?

Vůbec, i když si lidi myslej, že Jaroslava Brychtová (vloni ve věku 95 let zesnulá železnobrodská rodačka; pozn. red.) mi studio darovala, a mys­lím, že by to ráda udělala, tak já tu ruinu jak stavební, tak technologickou i personální v roce 1994 kupoval za deset miliónů a další dva milióny za zásoby, které tam ještě nebyly. To bylo na tehdejší dobu strašně moc peněz. Paradoxně jediný, co tam vězelo, bylo v lidech, ale kteří už často odešli. Všechno jsem dohledával přes osobní kontakty – neexistovalo něco, čemu se říká technologické záznamy. Musel jsem vymyslet úplně nový systém, včetně deníků taveb. Až později mi došlo, že Brychtová s Libenským měli spíše výtvarné představy, a ne až tak technologické znalosti, ale mě prostě brali jako toho dědice, nejen oboru, ale i výtvarné stránky. Jaroslava říkala: „Ty to děláš úplně jinak než my, ale děláš to skvěle. Ty jsi náš následník!“ Takže vlastně kromě jedné zakázky, stěny do Kioi Hall v Tokiu od dvojice Libenský–Brychtová, jsem nezdědil nic.

Říkáš: „Marketing se nedá definovat, když nejsi idiot, ráno vstaneš z postele a večer jdeš spát a všechno mezi tím je marketing. Způsobů, jak to dělat, jsou tisíce.“ Je z marketingového, ale i profesního hlediska realizace sarkofágu pro dánskou královnu vrcholem toho, co se ti přihodilo?

To je dlouhá historie, v květnu 2011 mi zavolal kamarád z Corningu v USA, Peter Drobný, chlap z druhé generace slovenských imigrantů. V New Yorku – kde jsem zrovna byl – mě pozval na pivo a pak při večeři na stůl položil kresbu s půdorysným řezem sarkofágu (původně o váze devět tun, výsledný má tuny čtyři; pozn. red.) a zeptal se, zda je vůbec možné něco podobného vyrobit. Já: „Jasně! Jako prd!“ To jsem ovšem nevěděl, že to spadne na mě, jinak bych nevystupoval tak suverénně. Až později, to jsem už věděl, že autor – Bjørn Nørgaard – s tím procestoval kus světa, ale nikdo to nechtěl realizovat, mi začalo docházet, co to je za realizaci, ale zároveň, že to je výslednice toho, že určité odborné kruhy na světě si o mně zřejmě myslí, že nejsem úplně mimo, že asi něco dokážu. Při čtení jednoho odborného článku o chlazení devítimetrových čoček pro obrovské teleskopy jsem si uvědomil, že sklo chladíme úplně stejným způsobem. A došli jsme si k tomu sami!

Kolik takové obří ­teleskopické čočky tavené z jednoho kusu skla váží?

Dvacet tun, možná i víc, ale nejsou tlusté, jde zhruba o pět­advaceticentimetrové voštinové desky, na každou se staví extra rotační pec, musí, protože první průhyb vzniká otáčením. Vyrábějí se na jedné univerzitě v Arizoně – rozpočty v řádech miliard. Taví se z japonského skla, speciálně vyvinutého pro ten účel. Náš zatím nejtěžší jeden kus vážil 980 kg – plastika pro brazilského umělce Tungu, která je instalovaná v Château La Coste v Provenci.

Ve zbytku rozhovoru se dočtete:

• Na kolikátý pokus se podařilo vyrobit sarkofág pro královnu?
• Kde se obchoduje s urnami?
• A kde je nejlepší klientela pro sakrální sklo?