Daniel Hradecký: „Jakmile začnu pít, už jen piju. Nepřijde ke mně jediný nápad, nevznikne ani čárka.“

Na poslední stránce třetí z vašich Tří kapitol, oceněných před měsícem Magnesií Literou, se jedna z vašich postav ptá, „jak se mi daří, jako se ptají všichni tupci pod sluncem“. Kolikrát jste v rámci terapií slyšel různé va­rianty fráze: „Jak se dnes máte?“

Když spočítám, kolik těch sezení bylo, dostanu se k několika stovkám. A zazněla opravdu vždy. Ve skupinových terapiích, alespoň v těch vážně míněných, je zakázáno odpovědět: „Mám se dobře.“ Dobře není pocit. V Beřkovicích byla na komunitních setkáních taková zvláštní móda odpovídat na podobné otázky větou: „Jsem v očekávání.“ Staniční sestra to nakonec odmítla poslouchat: „To jste tady snad všichni těhotný, nebo co?“ Takže jak se teď cítím? Jsem rád, že jsem mimo léčbu, že se nemusím nijak konkrétně cítit a už vůbec o tom nemusím mluvit.

Jak je to dlouho, co vás váš redaktor Vojtěch Staněk přivezl z hornobeřkovické psychiatrické nemocnice do brněnského chráněného bydlení?

Čtyři dny. Prožil jsem v léčebně dlouhý půlrok.

Kolikrát jste dosud nastoupil protialkoholní léčbu?

Byl jsem v léčebně potřetí, vždycky v Beřkovicích – pro nás Severočechy je tahle podřipská instituce spádový blázinec. Navíc tu berou nejen staré abonenty; může sem přijít i člověk dobře zajištěný, i nula z ulice, a struktura pacientů je tudíž zajímavá.

Co znamená alkohol pro vaši tvorbu? Nebojíte se toho, že je to motor a zdroj, bez něhož nedokážete dobře psát?

Když jsem měl ještě psací stroj, vylézali z něj na mě po dlouhé tvůrčí pauze, vyplněné pitím, pavouci, kteří si v něm třeba tři měsíce klidně žili. Alkohol je jízda na koleji s nákladními vlaky, kde se nic zajímavýho neděje. Jakmile začnu pít, tak už jen piju. Neexistuje nic jiného. Nedělám si ani poznámky, nepřijde ke mně jediný nápad, nevznikne ani čárka. Dojít si pro láhve, dojít si na záchod, celý život se vám smrskne.