Chtěla bych umět vnitřně oslavit věci, které se povedly, říká herečka a zpěvačka Barbora Poláková

Máte poměrně intenzívní koncertní léto. Jaké je vracet se na pódia po lockdownu?

Skvělý! Někdy přijde hodně lidí, jindy míň, ale to zas pak bývají ti skalní, kteří odzpívají všechny písničky s námi. Což je velká krása. Když je na koncertě spousta lidí, je to energeticky silný tlak, ale třeba mezi písničkami moc dlouho nemluvím. To fungují jen takové krátké výkřiky a fórky, které musejí být rychlé a přesné, a ty já moc neumím. Letos jsem si víc uvědomila, že když je lidí míň, bývají vnímavější. Můžete mluvit dlouho a dělat různé situační legrácky a oni tu pozornost udrží. Když je ovšem před vámi tři tisíce lidí a vy máte přesto pocit, že jste všichni v jednom malém pokojíku, kde by bylo slyšet spadnout jehlu, je to největší vesmír.

Chodíte na pódium s vědomím, že může přijít další karanténa?

No právě, kdo ví, kdy zase budeme hrát! Ale i proto je to letos jiné, vnímám radost z hudby, z okamžiku, vděčnost, určitou pokoru, kterou cítím jako energii z lidí i mezi námi na pódiu... Větší napojenost, skoro takové kamarádství. Jako by nás teď s lidmi, kteří před námi stojí, spojovalo to společné odloučení. Někdy si s nimi po koncertě povídám, což jsem dřív moc ne­dělávala.

Máte i několik nových písní. Jak vznikla Jediná vteřina, která doprovází dokument Víta Klusáka 13 minut o vinících dopravních nehod kvůli příliš rychlé jízdě?

Film zkoumá kvalitu života pěti mužů–viníků po vážných nehodách, ve čtyřech případech smrtelných. Jakým způsobem se k takovému zážitku vůbec postavit, jak s ním pracovat, aby člověk jen nepřežíval ve výčitkách. David Hlaváč k filmu dělal hudbu a Víťa si přál, abychom společně napsali závěrečnou píseň. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec možné, protože to téma samo o sobě je hraniční. A píseň, protože prostě trvá jen tři minuty, mohla sklouznout ke klišé o životě a smrti. Už dlouho jsme s Davidem mluvili o tom, že by bylo skvělé udělat cokoli s rapperem Katem z Prago Union, protože píše texty jako nikdo tady. A u tohohle tématu byla mužská energie nutná. Podle statistik ženy – teda vlastně my! (smích) – totiž nezpůsobujeme dopravní nehody skoro nikdy kvůli tomu, že bychom někam pospíchaly, ale spíš z nepozornosti a roztěkanosti. Rychlost nedo­držují chlapi. Byla jsem šťastná, že do toho Kato hned šel, protože jeho práci a Prago Union mám hodně ráda.

U klipu k Jediné vteřině jste vedle Klusáka uvedená jako spolu­režisérka. To děláte často?

Vlastně vždycky. Jen to někdy nemá tak vznešený název a je to prostě jen remcání a radění. Bývám u klipů od námětu až po střižnu. Což není tak, že bych sem tam přišla do střižny a řekla: Tady to máte špatně, udělejte to jinak. Nejraději si to odsedím celé a vidím všechen hrubý materiál, abych se střihačem mohla opravdu spolupracovat a neříkala blbosti.