Správný čas na odchod z Afghánistánu byl po smrti Usámy bin Ládina, říká velvyslanec v USA Hynek Kmoníček
„V Afghánistánu jsme vyhráli nad al-Ká’idou a prohráli s Tálibánem, minimálně část mise tedy nebyla zbytečná,“ říká Hynek Kmoníček (58), český velvyslanec ve Washingtonu. Popisuje také dobu, kdy si jeho žena Indíra, původem z Uzbekistánu, jako dítě jezdila právě do Afghánistánu nakupovat moderní boty a české žvýkačky Pedro. Euroatlantický svět podle něj ustupuje Asii a Čína se stává rozhodující supervelmocí. Může s ní Západ ještě soupeřit?
Když jsme si pro Reflex povídali před pěti lety, naším tématem byl rozvrat Blízkého východu a arabského světa i migrace do Evropy. Stal se svět od té doby lepším a bezpečnějším?
Viditelně nestal. Ale musíme si definovat, co pro nás znamená kategorie nebezpečí. Když se něco mění z věci, kterou dobře známe a odhadneme, do věci, kterou odhadnout nemůžeme, říkáme tomu nebezpečí a bojíme se tím víc, čím méně to můžeme odhadnout. Právě to se dnes ve světové politice děje. Končí evropsko-americká dominance, přichází doba Asie. Důležitost euroatlantického prostoru pro bezpečí zbytku planety se snižuje a zvyšuje se důležitost pacifického prostoru. Názorně to vidíme i v USA na postupném přechodu ekonomického potenciálu z východního na západní pobřeží, aby byl byznys blíž právě pacifickému prostoru.
A kde jsou nyní neuralgická místa světa?
Všude tam, kde zmíněné dvě „tektonické“ mocenské desky na sebe narážejí. Je to Jihočínské moře, kde v propletenci konfliktů nejde o nic menšího než o rozhodující vliv v západním Pacifiku. Rovněž tchajwansko-čínský spor přesahuje regionální měřítko. A abychom byli aktuální, velikým problémem po pádu Afghánistánu teď bude bývalá sovětská Střední Asie. Ta myšlenkově putuje mezi zbytky západní orientace, Ruskem, Tureckem a Čínou. Příchod afghánských uprchlíků s penězi i bez z nich, zato vždy s úplně jiným typem islámu, ji totálně rozhodí. Neuralgická místa nebezpečí budou všude, kde dojde k přímému styku starého, euroatlantického, a nového, asijského mocenského vlivu.
Po odchodu spojeneckých jednotek z Afghánistánu a bleskovém ovládnutí země radikálním Tálibánem se kdekdo ptá, kde Západ udělal chybu.
Válka se dá vyhrát jenom tehdy, když si člověk přesně definuje vítězství a tento typ vítězství je reálně dosažitelný. Změna Afghánistánu na demokratické Švýcarsko je klasickým příkladem nedosažitelného ideálu. Pokud si ale vydefinujeme, že jsme do Afghánistánu vstoupili nedobrovolně, když do té doby ignorovaný Tálibán začal hostit al-Ká’idu a ta za námi přiletěla na newyorský Manhattan 11. září 2001, pak naším dosažitelným vítězstvím v Afghánistánu byla likvidace schopností al-Ká’idy. Ta je dnes druhořadou teroristickou organizací, čili tady jsme v Afghánistánu vyhráli, jakkoliv to teď zní podivně, a kdo tuhle větu nedomyslí, bude kvílet, co to říkám. To je ale seriózní odpověď všem, kteří oprávněně zápasí s pocitem zbytečnosti svých obětí v tomto konfliktu. Jedním dechem dodávám, že všechny ostatní „cíle“ nad rámec likvidace al-Ká’idy byly nedosažitelné, a proto je to u nich prohra. Naše vojska porazila al-Ká’idu a prohrála s Tálibánem.
Podle vás tedy ta mise nebyla úplně zbytečná? Nejen mnozí američtí veteráni jsou ale zklamáni, jak západní jednotky opustily zemi. I u nás slýcháme větu, „že těch dvacet let bylo zbytečných“.
Člověk veterány lidsky chápe, ale prezident Biden má pravdu v jedné věci: neexistoval žádný dobrý okamžik, kdy se dalo z Afghánistánu odejít. Po bitvě je každý generál. Já osobně za ten promeškaný správný okamžik zpětně považuji eliminaci Usámy bin Ládina v Pákistánu. To byl přece ten důvod, proč jsme přišli do Afghánistánu. Najít Usámu, porazit al-Ká’idu a odejít.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
