S producentem Lukášem Chromkem o Gottovi, Farné, Sebastianovi i o tom, proč nejvíc „hraje“ ticho

Jak byste charakterizoval profesi producenta?

Existují dva typy hudebních producentů. Jeden má jasný rukopis, poznáte jej po pár taktech; takovým je u nás například Jan P. Muchow. Druhý typ vlastní rukopis nemá, a právě proto dokáže spolupracovat prakticky s jakoukoliv kapelou, zpěvákem či zpěvačkou. Výsledný zvuk je pak pokaždé jiný – přesně takový, jaký si nahrávka žádá. To vyžaduje nemalou dávku psychologie; je to práce s lidským egem. V tomhle ohledu je jakýmsi guruem americký producent Rick Rubin, který dokáže natočit skvělé desky s hiphopovými kapelami – Beastie Boys, Public Enemy či Run-DMC –, také spolupracovat s Metallikou a Red Hot Chili Peppers a nakonec nahrávat country s Johnnym Cashem.

Jak k písním přistupujete vy?

Řekl bych, že nemám jasně daný rukopis, i když někteří lidé tvrdí opak. Mám pocit, že se snažím dělat každou nahrávku jinak, přesně podle toho, co dotyčný interpret potřebuje. Snažím se jasně vymezit, které nástroje budeme po­užívat, které už nikoliv, a od toho pak odvodit zvuk dané nahrávky. Ke každé písničce přistupuji s čistým stolem. Víc než za umělce se považuji za řemeslníka, který si místo vytváření producentského rukopisu raději hraje bez omezení se všemi možnostmi, jež mu hudba nabízí.

Jak se produkoval velký hit, píseň Srdce nehasnou, kterou pro Karla Gotta a jeho dceru Charlottu Ellu napsali Richard Krajčo a Petr Harazin?

Richard se stavil u mě doma a natočil mi demo jen s kytarou. Pak jsme se shodli, že by tahle nahrávka měla mít retrozvuk: klasický, starší, popový sound, což znamená, že může být lehce pompéznější, ale nesmí přepadnout do filmové muziky. Prosadil jsem si živé smyčce a poprosil Honzu Steinsdörfera ze skupiny Chinaski, jenž je naprosto geniální aranžér, aby je rozepsal pro jednotlivé nástroje, což se mu mimořádně povedlo; navíc to Unique Quartet skvěle natočil. K tomu jsme oslovili Romana Víchu na bicí, já dohrál kytary a basu… Vznikl graciézní závan starých časů s příměsí něčeho nového a vzrušujícího. Výsledkem jsou sloky, kde pan Gott snad vůbec poprvé nezpívá, ale vypráví, k tomu speciální efekty na smyčcovém kvartetu a surrealistický prostor elektrické kytary, která celou píseň otvírá. Ta písnička má na YouTube přes pětašedesát mi­liónů přehrání a za sebe musím říct, že bych na ní ani dnes neměnil ani notu!