Dva velké projekty, dvě nové výzvy, představuje scenárista Petr Kolečko seriál Osada a snímek Zbožňovaný

Máte tři syny, funguje váš komediální talent i na ně?

Docela jo. Oni mě považujou za takovýho jako blázna. Nejstarší syn se chce bavit jen o fotbale, ten prostřední, sedmiletý, je velmi na muziku a filmy. Hraje si na mě a říká: „Já jsem Petr Kolečko, piju hodně vína a píšu scénáře, který nikoho nezajímají.“ Dělá to, aby mě vyprovokoval, a vždycky se tomu směje. Máme pěkný vztah. A nejmladšího syna rozesmějete nějakými opičkami, tomu je teď rok a půl. Tak se o to snažím a docela mě to baví. Jsem rodinný šašek.

Byl jste i třídní šašek?

U nás na gymplu byl třídní šašek Jakub Prachař, se kterým jsem seděl v lavici. Já jsem byl možná spolušašek, ale spíš třídní bohém a občas třídní průserář. Měl jsem zvláštní kombinaci dobrého prospěchu a velmi problematického chování. Míval jsem velké potíže s autoritami, ale musím říct, že pedagogové se mnou v tomhle ohledu komunikovali správně.

Chodil jste na pražské Gymnázium Jaroslava Seiferta, jež vás dnes uvádí jako slavného absolventa, ale narodil jste se v Broumově. Kdy jste se přesunul do Prahy?

Asi když mi byl týden. Můj děda, podle kterého jsem napsal svůj nový film Zbožňovaný, byl v Broumově pediatrem. Máma bydlela s tátou v Praze, ale logicky jela rodit do nemocnice, kde pracoval děda. Žil s babičkou nedaleko, v Polici nad Metují, která je předobrazem toho nepojmenovaného maloměsta, kde se odehrává Zbožňovaný. Police má, myslím, čtyři a půl tisíce obyvatel, což byla ideální velikost, aby tam byl děda místní celebritkou: je to dost velké na to, aby něco znamenalo být tam doktor, a zároveň dost malé na to, aby v něm dědu všichni znali jako pediatra, protože každému léčil spalničky a zara­žené prdíky.

Vnučka hlavního hrdiny ve Zbožňovaném píše o dědečkovi slohovou práci, která je zpočátku nádherně kýčovitá. Bavilo vás ji psát?

No… Napsat jsem ji musel, dělal jsem to až na placu nebo nějak během natáčení. Spíš mě bavila práce s Martinou Czyžovou, která vnučku Anetu hraje. Na jednu stranu jsem byl nervózní, že tam mám takhle mladou debutující herečku, a bál jsem se, abych jí to svou nezkušeností nějak nezprasil. Ale zároveň si myslím, že jsme to zvládli a že je na kameru velmi krásná.

Nutili vás profesoři na gymnáziu číst své slohovky nahlas před třídou, jak se to stávalo pozdějším úspěšným autorům?

Ano, to se dělo. Míval jsem slohovky celkem slušné, vždycky jsem směřoval k psaní. Ale pamatuju si, že na škole mě profesoři nejvíc ocenili za překlad kratičkého úryvku z knihy Pan Kaplan má třídu rád.

Což je skvělá kniha plná jazykového humoru, který je nesmírně těžké převést z angličtiny do jiného jazyka. U nás ji překládali Pavel Eisner a Antonín Přidal.