Herečka Martina Babišová: Za věci, které mi byly řečeny na českém placu, by venku přišla spousta lidí o práci

Na rozhovor dorazila se skejtem v podpaží a chutí na colu. „Colu? U nás?!“ Číšnice z hipsterského holešovického podniku pohoršeně protočila panenky a donesla jí brčálově zelenou bioalternativu. Pobavená herečka pak dala k dobru historku, kterak na (hipsterských) Vinohradech podobně zoufale sháněla obyčejnou koblihu. „Chápejte, Babišová: to prostě nemohl být donut,“ smála se vtípku, jejž si sama vymyslela pro znělku k právě probíhajícímu brněnskému festivalu Serial Killer. Záběr, v němž s pusou od marmelády huhlá pozdrav Čau, lidi!, nakonec neprošel, snad kvůli sponzorům, kteří se její koblihové metafory lekli.

„Já si z toho ráda dělám srandu. Tím víc, čím častěji se lidi ptají, jak to vlastně s tím Babišem mám.“

To bych taky ráda věděla. Myslíte, že pan premiér tuší, že existuje herečka, která se jmenuje jako on? Ty věčné dotazy na spřízněnost s premiérem musejí být otravné.

Teď už se spíš bavím. Kolikrát si místo odpovědi vybájím vlastní příběh a nechám ho žít. Nedávno mi nabízeli roli a vzápětí se omluvili, že se mě musí zeptat na rodinné poměry, protože „to víte, investoři“. Netrápím se tím. Jak mě naučil můj expřítel, Ir, který se jmenoval Prostitutka, slabost je dobré proměnit v jedinečnost.

Prý píšete scénáře k seriálům. Jak jste se k tomu dostala?

Jako malá jsem si strašně přála kameru, což se mi asi ve dvanácti splnilo. S kamarády jsme pak chodili psát scénáře do „mekáče“ a točili podle nich filmy, které jsem režírovala a hrála v nich.

O čem byly?

Tou dobou jsem zbožňovala Scary Movie, takže šlo většinou o jakési hororo-komedie. Už si nevzpomínám, jestli byly vtipné, strašidelné určitě ne, ale bavili jsme se u nich dost. Krom toho jsem vyhrála i nějakou literární cenu, pořádal ji olympijský výbor a učitelka do ní přihlásila mou povídku o tatínkovi. Později jsem vystudovala žurnalistiku, hodně cestovala a psala o tom články.