Lukáš Sedláček: Firmy, které nebudou přemýšlet o tom, co bude za 5 let, nás opustí
Dnes začal v pražském Cubex Centru Týden inovací ČR, který představí desítky inovací, přivítá zajímavé osobnosti z domova i ze světa a ukáže poslední technologické novinky. Třeba první český registrovaný diagnostický zdravotní prostředek založený na umělé inteligenci od Aireen, virtuálního projektového asistenta ApuTime, divadelní představení ve virtuální realitě projektu Brejlando, telefonního asistenta postaveného na umělé inteligenci Vocalls či cirkulární textilie dosahující nízkých dopadů na přírodu Nilmore. Kromě témat, jako je ochrana životního prostředí, digitalizace či umělá inteligence, se bude tentokrát řešit i obnova světa a Česka po pandemii covid-19. Povídali jsme si o tom s organizátorem akce a zakladatelem European Leadership & Academic Institute (ELAI) Lukášem Sedláčkem.
Co nám doba covidová dala a vzala? Vnímáte tuto epochu spíš jako zastavení potřebné k tomu, aby se podnikatelé a firmy nadechli a zjistili, jak se v nových podmínkách posunout dál třeba i díky inovacím, anebo spíš vyčerpaně počítají ztráty a na změny nemají čas ani peníze?
Já jsem uplynulé měsíce nevnímal jako odpočinek. Možná to někomu dalo příležitost hloubat nad svou budoucností, ale obecně to, myslím, bylo spíše velmi kritické období. Pro spoustu profesí bylo zničující bez ohledu na to, jak byly inovační. Je úplně jedno, co kdo dělal třeba v turistice, v letecké dopravě nebo v pořádání eventů, tady žádný model nemohl uspět. Na to, co se stalo, nemohl být připravený nikdo. Samozřejmě byla odvětví, kterým to prospělo: e-shopy, rozvozy... Tam měli o něco snazší situaci, ale nějaký čas na přemýšlení také neměli. Nemyslím si, že by si někdo mohl dovolit ten luxus zastavit se a dlouze bádat, jak naloží se svým životem. Doba byla extrémně těžká a většina se snažila hlavně nějak ji přežít. Nicméně i stres může být pozitivní. Dnes když už pandemie odeznívá, je víc času se zamyslet nejenom nad tím, jak se zachránit, ale i přemýšlet, jak dál. Například ve sféře podnikání, nových nápadů je to skvělá doba, protože na trhu je spousta volných peněz, které investoři chtějí investovat, protože inflace prostě bude a bude růst. Takže investoři hledají projekty, které mají perspektivu a budoucnost.
Změnil se nějak způsob, jak o inovacích ve firmách uvažují?
Před šesti lety, když jsme začínali, se inovace braly jako něco, co je součástí vědy a výzkumu. Něco, čím by se měla zabývat Akademie věd a odborná pracoviště. Něco, co je zajímavé pro dámy a pány v bílých pláštích, kteří cosi zkoumají ve zkumavkách. Dnes se vnímají úplně jinak a covid tomu jistě napomohl. Inovace se berou jako cosi, co by mělo být víc a víc součástí každé firmy, každé instituce. Cosi, co se týká každého. Covid nám pomohl v popularizaci. Lidé jako by pochopili, že toto téma je pro ně důležité, že inovace potřebují.
Vědět, že je potřebují je jedna věc, ale vědět jak na to, druhá. Mají české firmy na to, aby inovativní postupy úspěšně zaváděly?
Já bych si přál, aby nám tahle zkušenost pomohla k tomu, abychom přemýšleli nad věcmi tvůrčím způsobem. To bude určující. Výhodu mohou mít ti, kteří dokážou skloubit poznatky z různých vědních oborů, kteří se nad nimi dokážou kreativně zamyslet a hledají nové cesty. Kdybychom tohle po krizi dokázali, pak by to byla naděje do budoucna. Proto organizuji Týden inovací České republiky. To, co bude klíčové za pět, deset nebo patnáct let, bude právě ona přidaná hodnota české ekonomiky. Je tady šance i díky covidu objevit své síly, svoji tvořivost. Lidé si podle mě uvědomili, že dokážou spoustu věcí a nepotřebují k tomu žádnou organizaci ani stát, aby svoji invenci realizovali.
Měl jste vy sám strach z covidu?
Strach o svůj život jsem neměl, spíš strach o život svých nejbližších, to ano. A taky strach, co bude, protože naše firma byla založená právě na fyzickém setkávání lidí. Týden inovací ČR je událost, na které se jich scházejí tisíce. Krátce předtím na sklonku roku 2019 jsem navíc ještě udělal expanzi a nábor nových lidí s tím, že to rozjedeme. Takže nebudu lhát, těžko se mi dýchalo. Během těch prvních pár týdnů se byznys úplně zastavil. To jsem nikdy ve svém životě nezažil. Člověk mohl počítat jen s tím, co reálně bylo na účtu, ale nic víc.
Jak jste si poradili?
Minulý rok jsme řešili velké dilema, jestli Týden inovací ČR pořádat nebo ne. Všechny akce se rušily. My jsme se nakonec rozhodli do toho jít, samozřejmě s dodržením nejpřísnějších hygienických opatření. Naštěstí jsme to stihli na podzim, týden před tvrdým lockdownem. A zpětně jsem rád, že jsme to udělali, protože zájem o inovace rapidně vzrostl. To se týká firem a podnikatelů, ale i médií. Ta témata, která jsme otvírali už dřív, se najednou ukázala pro spoustu firem jako jediná možná cesta. Do té doby se jim možná jevila spíš jen jako takové teoretické cvičení.
Mají podle vás inovativní firmy v Česku zázemí, dostává se jim podpory?
Není to ideální. Právě proto bychom rádi vytvořili co nejširší síť, jakýsi „ekosystém“, do kterého se mohou zapojit subjekty z celé republiky, neziskovky, firmy, obchodní komory, aby se tento způsob myšlení a podpory odehrával v Česku dlouhodobě. V tom tkví ta největší změna. Přál bych si, aby tlak na inovace cítili politici i šéfové firem. Zkrátka aby šlo Česko s dobou. Trend je strašně rychlý. Firmy, které nebudou už teď přemýšlet nad tím, co bude za 5 let, které nebudou přemýšlet nad produkty a službami budoucnosti, budou nuceni byznys brzy opustit.
Kdo tedy má podle vás dnes šanci na trhu uspět?
Globálně se svět mění strašně rychlým tempem. Pokud to nepochopíme, budeme na tom špatně. Třeba Simona Kijonková, zakladatelka firmy Zásilkovna, na přednáškách u nás v ELAI říká, že vůbec nepřemýšlí o tom, co se děje letos, neřeší současnost, ale řeší jen to, co bude za tři nebo pět let. Tvrdí, že je jí vlastně jedno, co její konkurenti zkopírují z toho, co její firma dělá, protože kopírují to, co je stejně už zastaralé. Tenhle styl myšlení se mi moc líbí. Ale chápu, že to pro mnohé lidi může být hodně těžké, protože změn je strašně moc. Takže někdy je problém je jen pochopit, natož ještě predikovat kam to půjde dál.
Nepřeháníme to na druhou stranu s tím pokrokem za každou cenu? Nevede nakonec až příliš často do slepých uliček?
Já chápu i tendence, které jsou konzervativní až zpátečnické, protože pokrok nevnímám jen jako stále stoupající křivku, ale spíš bych to viděl jako dva kroky dopředu, jeden zpět. Změny se potřebují usadit. A pak jsou tady samozřejmě mnohem hlubší otázky, kam směřujeme a jak definujeme pokrok, ale to bychom se mohli bavit ještě dlouho.
Tahákem Týdne inovací ČR se letos bezesporu stane přednáška uznávaného vědce s českými kořeny a oblíbence Billa Gatese Václava Smila. Koho dalšího byste vypíchnul?
Václavu Smilovi vyjde během několika dnů v češtině jeho kniha Fakta nelžou. Je to zajímavá osobnost, jeho přednáška bude určitě velmi žádaná. Nakonec málokdo o sobě může říct, že svým myšlením vzbudí pozornost Billa Gatese. Nicméně měli jsme tady v minulosti různé osobnosti, třeba robotku Sofii nebo oblíbenkyni Stephana Hawkinga Sabrinu Pasterski a pak tehdy dvanáctiletou holku Anna Du, která vynalezla stroj na čištění oceánů. Dále Izraelce, kteří vymysleli, jak vyrábět plasty z mořských řas, Holanďanky, které pomocí fotosyntézy dokázaly rozsvítit květiny. Samozřejmě přilákat takové osobnosti na podobné akce je otázka peněz, protože téma inovací je teď žhavé a požadované honoráře jsou někdy nevídané. Letos tam máme experty na umělou inteligenci, jeden z nich Barry O´Sullivan dokonce předsedal Evropské asociaci pro umělou inteligenci. Přijede třeba odbornice na cirkulární ekonomiku Soňa Jonášová, protože jedno z našich velkých témat je právě udržitelnost životního prostředí. Soustřeďujeme se na chytré způsoby, které jednotlivcům umožní chovat se ekologicky, abychom přírodě aspoň trošku pomohli. Máme panel, který se věnuje inovacím a digitalizaci ve firmách a pak máme panel na postcovidovou Českou republiku, tedy na to, jak systém znovu restartovat chytřeji a jinak.
Neobáváte se toho, že podnikatele spíš přemůže strach z nejistoty než touha restartovat a začínat znovu a jinak?
Pro lidi je velice důležitý pocit štěstí. A pocit štěstí kupodivu neovlivňuje zas tak moc jejich aktuální ekonomické situace, ale velice silně na něj působí jakákoliv nejistota. Jakmile lidé nevědí, co bude. A to je to, čím jsme prošli. Ale já jsem optimista. Vnímám nějakou jinou náladu mezi lidmi. Dokonce je tady větší ochota podnikat. Četl jsem, že počet nových firem je větší než před covidem. Jako by to lidi přinutilo dělat ještě odvážnější kroky. To je obdivuhodné, jsme hodně odvážný a podnikavý národ. Máme hodně menších a středních podnikatelů a živnostníků. To je důvod, proč se ekonomice dlouhodobě dařilo, ať tady vládl kdokoliv. Podnikatelský sektor tady totiž jede nezávisle na tom státním. To nás odlišuje třeba od Slovenska a vůbec zemí dál na východ, kde je podnikání víc závislé na státu a jeho zakázkách. U nás je to víc punk. Jede se víc na export, nejsme tolik determinovaní politickou scénou. A to je něco, co si musíme udržet. Buďme otevření, naše ekonomika otevřená je. Mít odvahu, být otevřený vůči novým nápadům, nebát se expandovat do zahraničí, nebát se vyjít z komfortní zóny, to je znak síly. Uzavírat se myšlenkově jiným lidem, jiným názorům znamená ochudit se o to, co globalizovaný svět nabízí.
Jsou oprávněné obavy, že některé technologické novinky a pokrok mohou napomáhat snahám společnost ovládnout? Tohle téma asi v souvislosti s covidem nejde úplně pominout.
Ano, je možné, že tu situaci někteří využili ke svému obohacení v rámci chaosu, který tady panoval, to možná zjistíme za pár let. Ale nemyslím si, že by takové snahy jakékoliv vládě prošly. Něco jiného to může být v Číně, kde je autoritativní vláda.
Nebojíte se, že se ty dva světy přibližují? A teď nemyslím, že oni by se přibližovali nám, ale spíš opačně.
My jsme tady žili od devadesátých let v poměrně idylickém stavu, bylo to jedno z těch výjimečných období, kdy skončil nějaký konflikt, kdy jsme věřili, že zvítězí to lepší, že nepotřebujeme restrikce, že jsme spíš hodní než zlí. A že pokud mají lidé volnost, tak preferují spíše spolupráci než nějakou řevnivost a soupeření. To bylo dáno koncem studené války, kdy se Spojené státy staly hegemonem, svět byl najednou unipolární, doufali jsme, že touha po demokracii bude ve světě převládat. A byly i teorie, že Čína bude nakonec muset pokleknout před hodnotami Západu, aby byla puštěna do klubu západních mocností. Tedy že normativně nebo eticky se nám budou muset přizpůsobovat, abychom je akceptovali. A ono ne. Oni na nás kašlali. Ujguři, cenzura... Bylo jim to úplně jedno. Zkrátka jdou si svou cestou. A v tom já spatřuji tu fatální chybu, demokratický systém nepřevládá a státy jako Čína dokázaly ekonomicky přežít a zároveň si uchovat autoritářský režim. To je chyba prezidenta Bushe, který se soustředil na Blízký východ, na Afghánistán, Irák atd., ale zanedbával náhlé vzedmutí moci Číny. Zkrátka já vidím svět do budoucna jako svět nějakých klastrů, které existují vedle sebe. Ale je pravda, že autoritářství se spíš rozmáhá, než že by mělo sestupnou tendenci. Ale nevidím to pozitivně i ze strany USA, že by byli schopni tento trend zvrátit. A v tomto směru Číně covid pomohl získat větší moc nad svým lidmi a legitimizovat ji. Ale tohle v demokratických zemích neprojde. Česká republika je trošku specifická v tom, že ještě nejsme tou vyspělou demokracií. Takže jistě tady jsou síly, kterým by se hodilo, aby se u nás ujaly ty tendence, které známe z Číny.
Jak to bude podle vás v budoucnu s rozdělením bohatství společnosti? Směřujeme k oslabení moci státu směrem ke korporacím a nadnárodním společnostem?
Myslím, že ano. Státy obecně na pandemii nezbohatly. Některé jako my se ještě brutálně zadlužily. Navíc půjčky se u nás nevyužily na investice, nenalily se ani do vědy, ani do inovací. A to je problém. Zároveň vzrostlo bohatství těch bohatých a prohloubila se tak globálně nerovnost. Jak zpíval Leonard Cohen: „Chudí zůstávají chudými, bohatí bohatnou. Tak to chodí. Každý to ví. Všichni vědí, že do lodi teče.“
