Cenu pro nejlepší český dokument na festivalu v Jihlavě získal film o třech muslimských bratrech z Bosny
Veterán z války v bývalé Jugoslávii Ibrahim se stal radikálním muslimem a musí kvůli svému angažmá v Sýrii strávit dva roky ve vězení. Svým třem synům Jabirovi, Usamovi a Uzeirovi zanechá instrukce, co mají v jeho nepřítomnosti dělat – hlavně starat se o stádo ovcí. Dokument Bratrství zachycuje tři bratry z odloučené muslimské komunity v Bosně v životní fázi, kdy dospívají a formuje se jejich identita. Režisér Francesco Montagner se snímkem prošel workshopem dok.incubator, absolvoval s ním FAMU a získal hlavní cenu Zlatého leoparda na prestižním festivalu v Locarnu. Koncem října Bratrství získalo cenu pro nejlepší český dokument na přehlídce v Jihlavě.
V Bratrství jste až fascinujícím způsobem pronikl do rodiny radikálních bosenských muslimů. Jak se vám podařilo získat jejich důvěru?
Bratrství není úplně časosběrný dokument, ale byla samozřejmě výhoda, že jsme natáčeli čtyři roky. Při každé návštěvě jsme tam strávili aspoň týden nebo dva. A ti kluci jsou pasáci ovcí, takže mají docela hodně volného času a zajímalo je povídat si s námi jako s lidmi z cizí země. Vnímali nás skoro jako starší bratry. Vzbudit důvěru jejich otce bylo náročnější. Myslím, že se nám to podařilo díky tomu, že jsme je vždycky respektovali, netlačili jsme na pilu a přesvědčili jsme je, že chceme vidět, jaký život žijí. Točili jsme jen to, s čím souhlasili, a postupně jsme mohli jít do hloubky a přidávat citlivější témata jako třeba islám. Trávili jsme spolu hodně času, hráli fotbal, dělali vtipy... Nevnímali jsme ty kluky jen jako objekty natáčení, ale trochu i jako kamarády.
Otec je přitom velmi konzervativní a navíc se nachází v těžké životní situaci: někdo by nechtěl řešit před kamerou, že musí nastoupit do vězení...
Otec už byl na pozornost médií zvyklý, dělali s ním rozhovory různí novináři. Ale snažil se o cenzuru: zpočátku nechtěl, aby s námi kluci trávili tolik času, komplikoval natáčení... Museli jsme hodně bojovat a chytře hledat různé cesty, abychom získali jeho respekt a svolení a mohli točit, co jsme potřebovali.
Jak jste na tuhle rodinu vůbec narazil?
Pocházím od Benátek, odkud je to na Balkán kousek. K nám do školy chodili váleční uprchlíci z Bosny, i na FAMU jsem studoval s lidmi z bývalé Jugoslávie. Pro mě jako pro Itala jsou si naše kultury blízké, hodně středomořské. Když jsem pak v roce 2015 hledal téma na film, narazil jsem na reportáž o tom, jak se bosňáci radikalizují a odcházejí do války v Sýrii. Ten novinář narazil i na Ibrahima a jeho syny: byl jsem v šoku a nechápal jsem, proč nějaké puberťáky z Bosny zajímá Sýrie, proč se chudí pastevci vůbec radikalizují. A když jsem se za nimi vydal, začala mě zajímat další otázka. Pochopil jsem, že starší generace bosňáků se zradikalizovala během války, ale co se děje s těmi mladými? Většina dokumentů o Bosně se týká minulosti, třeba Srebrenice. Ale nikdo neřeší, co probíhá v rámci další generace. Tihle kluci se musejí vyrovnat s patriarchátem a je pro ně strašně komplikované dospět, když mají takového otce.
Co se patriarchátu týče, ve vašem filmu se vůbec neřeší, co se stalo s matkou kluků.
Jejich matka měla během natáčení rakovinu a žila u své sestry. Ale soustředit se jen na mužský svět bylo i naše umělecké rozhodnutí: v tom pasteveckém světě se ženy moc nevyskytují a v radikální muslimské komunitě je jejich místo doma, zatímco kluci jsou celý den venku. Jsou to dva oddělené světy, které spolu skoro nekomunikují. Kluci o matce nikdy nemluvili, z antropologického pohledu v procesu jejich dospívání není důležitá: oni řeší, jak naplnit archetyp muže. Portrétovali jsme mužský svět. Ale ve filmu jsou i zajímavé ženské postavy – učitelky, které poskytují důležitý kontrapunkt.
Jak odlehlé je to místo, kde kluci žijí?
Není to vesnice jako tady v Čechách, je to jen pár baráků. A oni navíc tráví spoustu času nahoře v kopcích s ovcemi. Nejbližší městečko, kam nejmladší z nich chodí do školy, je asi dvacet minut autem. Což se nezdá moc, ale když na vesnici nemáš auto a nejezdí tam autobusy, je jedno, jestli jsi daleko dvacet kilometrů, nebo sto. Snažili jsme se zachytit i mentální izolaci, protože oni jsou zavření ve své komunitě a nemají šanci komunikovat s lidmi mimo ni.
Jak jste se s kluky dorozumíval? Předpokládám, že italsky ani anglicky neumějí...
Neumějí. Měli jsme fixery, místní lidi, kteří fungovali jako tlumočníci, pomáhali nám získávat přístup nebo zařizovat různé věci, třeba natáčení na diskotéce. Ale s kameramanem Prokopem Součkem i zvukařem Adamem Levým jsme se postupně naučili bosensky, protože není češtině tak vzdálená. Nějaký základní rozhovor s kluky vést dokážu.
Bratrství působí velmi observačně: nepokládáte v něm otázky, nezasahujete do dění... Museli jste nějaké situace inscenovat?
Většina filmu je dokumentární observace. Mohli jsme být přítomni u důležitých událostí, v životních momentech, kdy se pro kluky věci mění. A zároveň jsme kameramanem chtěli, aby se divák ocitl co nejblíž ke klukům – aby neřešil, o jaký druh filmu jde, a aby s postavami prostě sympatizoval. Některé situace jsme museli rekonstruovat, protože jsme u nich nebyli, když se staly. Jiné působí inscenovaně, třeba když se mladší bratři v mešitě hádají, ale to se dělo úplně spontánně.
Bratrství vznikalo přes pět let. Jak se během té doby vyvíjelo? Pracovní název filmu byl Ve jménu Alláha...
Na začátku natáčení jsem se zaměřoval na postavu otce, ale pak jsem si uvědomil, že zajímavější je to, co řeší jeho synové. Ve druhé fázi výroby jsme s Bratrstvím prošli workshopem dok.incubator, který pro nás byl hodně podstatný. V něm jsme přišli na to, jak ve stu hodin materiálu najít strukturu a jak mu dát proporce. Je totiž celkem unikátní mít dokument, kde se paralelně vypráví příběhy tří hlavních hrdinů, to patří spíš k hranému filmu. V rámci dok.incubatoru jsme také upozadili téma náboženství: hlavní postavy jsou sice věřící, ale zároveň jako mladí kluci řeší věci, které jsou pro ně důležitější, třeba vztah k ženám. Dok.incubator nám pomohl nahlédnout materiál s odstupem, najít správnou perspektivu, prostě řešit dramaturgii.
Bratrství je vaším bakalářským filmem na FAMU. Jak ho tam přijali vaši pedagogové?
Začal jsem ho natáčet jako cvičení v druháku a vznikal hodně v rámci FAMU. Pedagogové byli spokojení, i když neviděli úplně finální verzi. Ocenili, že se nám podařilo dostat se do té komunity a ke klukům opravdu blízko a že jsme dokázali těžká témata jako islám pojmout citlivě, protože věděli, že za tím byl dlouhý a náročný proces.
Jak vzpomínáte na uvedení v Locarnu, kde jste za Bratrství získal hlavní cenu, Zlatého leoparda?
To bylo skvělé! Nejen proto, že jsme vyhráli, přičemž Bratrství bylo ve své sekci Concorso Cineasti del presente jediný dokument. Ale i proto, že jsme měli premiéru fyzicky na festivalu: spousta mých kolegů v covidové době uváděla filmy jen online a to prostě není ono. Sál byl úplně plný a publiku se náš film strašně moc líbil.
