Kambodžská režisérka vzpomíná na zrůdnosti Rudých Khmerů, s jejichž dědictvím se Kambodža vyrovnává dodnes

Do Prahy jste nepřijela kvůli svému dokumentu, ale abyste představila autobiografii kambodžského lékaře Hainga Ngora, jenž přežil genocidu a později získal Oscara za ztvárnění role ve filmu Vražedná pole, který líčí převzetí moci Rudými Khmery. Čím vás zaujala?

Přiznám se, že jsem si jeho knihu přečetla teprve nedávno. Víte, Rudí Khmerové mě připravili o několik let života, zabili řadu mých blízkých. Nechtěla jsem číst knihy, které popisují to, co jsme prožívali. Chtěla jsem číst knížky, jež jsem za jejich nadvlády a potom v utečeneckých táborech číst nemohla. Během studií ve Francii jsem se nemohla nabažit knih o umění, filozofii, o lásce. Nechtěla jsem číst o utrpení, které jsem sama zažila. Řadu situací z Ngorovy knihy až příliš dobře znám… Naše cesta s bratrem do Thajska byla podobně dramatická, byli jsme ve stejném uprchlickém táboře, s Kambodžou nás spojuje pevné, nostalgické pouto…

Vy jste knihu nikdy napsat nechtěla?

Před dvěma lety jsem ji dopsala. Tady je rukopis. Jako název jsem zvolila větu, kterou nám Rudí Khmerové vtloukali do hlavy: „Rýč je tvoje pero, rýžoviště je tvůj sešit.“ To pořád opakovali. Školy zakázali.

Mohli jste se vzdělávat potají?

V žádném případě! To bylo zakázané, hrozila smrt. Tužku, pero, sešit jsem neviděla několik let.

Kolik let vám bylo, když Rudí Khmerové, 17. dubna 1975, obsadili hlavní město Phnompenh a obyvatele města vyhnali na venkov?

Bylo mi sedm. Na dětství, myslím tím svůj život do dubna 1975, mám převážně hezké vzpomínky. Moje maminka byla výjimečná, emancipovaná žena. Podnikala, obchodovala s látkami, jako jedna z mála žen byla nezávislá na svém muži, měla vlastní majetek. Založila také filmovou produkční společnost. Každý večer se u nás doma promítaly filmy. Nezapomenutelný byl pro mě Chaplinův Kid. Vyrůstala jsem v bohatém kulturním prostředí. Jedna moje teta byla profesorka literatury, její muž vyučoval divadelní vědu. Druhá maminčina sestra byla tanečnice v královském baletu, její muž byl známý herec a režisér, právě on režíroval filmy, které produkovala maminčina společnost. Chodila jsem do francouzské školy. Rodina mého otce pocházela z Puduččéri, jež bylo až do roku 1954 součástí Francouzské Indie. Tatínkovi předci měli francouzskou národnost, my s bratrem jsme ji tudíž po narození získali také. Žili jsme moderně, obklopeni západní kulturou, slavili jsme například Vánoce. Můj nejmladší strýc, dvaadvacetiletý student práv, mě učil anglicky a ve škole, kterou jsem navštěvovala, dával lekce karate. Maminka nám už coby dětem zajistila budoucnost, pro mě koupila domek na předměstí, bratr si vybral dům ve městě.