Alena Ježková: Školní dějepis je ve vztahu k historii jako tělocvik k olympiádě. Vybíjená vás tam nedostane

Po odchodu vašeho manžela…

… jsem musela probrat jeho osobní věci. Třeba osmdesát let staré fotografie, na kterých byli mně úplně neznámí lidé. Dopisy těch cizích lidí jiným neznámým lidem. Různé předměty, drobné památky, o kterých jsem nevěděla, co znamenají. Seděla jsem nad tím a byla zoufalá, že se Petrovu rodinnou historii už nikdy nedozvím. A tak jsem začala psát knihu o rodině Schillerových. Z nějakého vzdoru, že tu minulost sice neznám, ale můžu si ji domyslet, můžu ji napsat. Myslím, že smrtí blízkého získá člověk nejen vědomí nenávratné životní ztráty, ale taky zvláštní citlivost, soucítění s trpícími, protože ten vlastní prožitek, nemožnost odvrátit smrt a smutek z toho, ve vás pořád rezonuje.

Čím jste začala?

Měla jsem hotovou povídku, určenou pro projekt Celé Česko čte dětem. Je o slavném houslistovi, který žije sám v Londýně a víceméně náhodou objeví zásadní věci, jež se týkají jeho kořenů, jeho identity. Tu povídku jsem psala, když jsme se s Petrem seznámili, takže je plná odkazů na jeho dávné příbuzné, o nichž mi útržkovitě vyprávěl. Velkou roli tam hraje hudba, protože Petr byl známý virtuos na violu da gamba. Povídku četl ještě v rukopise a strašně se mu líbila. Té povídky jsem využila a dopsala k ní dalších šest, které se odehrávají v různých dějinných kulisách, od první světové války až do roku 1968.

Použila jste i další reálie z manželovy rodiny?