Florence Miailhe: Příběh útěku mojí prababičky, babičky a maminky se stále opakuje. Jen v jiných kulisách
Francouzský týdeník Le Point o filmu Přes hranici napsal, že se jedná o animovaný klenot, deník Le Parisien dodal, že jde o dílo hodné Chagalla. První celovečerní snímek na světě, natočený technikou olejomalby na sklo, právě vstoupil do českých kin. Jeho autorka, francouzská výtvarnice, režisérka a animátorka Florence Miailhe (65), v něm přibližuje nadčasový a zároveň bolestně aktuální příběh lidí nucených opustit své domovy. Výjimečný a oceňovaný snímek, inspirovaný historií režisérčiny rodiny, vznikl s podstatným přispěním českých animátorů v produkci tuzemské společnosti MAUR film.
Olejomalba na sklo je jedna z nejnáročnějších technik animovaného filmu. Můžete ji zjednodušeně popsat?
Je nenapodobitelná, vyžaduje naprosté soustředění, velkou představivost, výtvarnou zkušenost a dává vám velkou svobodu. Pracujete na několika skleněných tabulích umístěných nad sebou, na té spodní je podsvícené pozadí, barvy na skle jsou jasné, živé. Na monitoru před sebou vidíte, co vám právě vzniká pod rukama. Když se něco nepovede, musíte začít znovu. Nic se nedá vrátit. Namalujete obraz, část umažete a domalujete. Vše se vytváří přímo pod kamerou, v tom je tato technika specifická. Je to náročné, ale fascinující.
Snímek Přes hranici by prý jeden člověk musel nepřetržitě animovat víc než dvanáct let…
Krátkometrážní filmy jsem animovala sama, pro film Přes hranici jsem ale měla k dispozici tři týmy animátorů, tedy animátorek, protože v nich převažovaly ženy. Jeden tým byl v Praze, druhý v Toulouse a třetí v Lipsku. V Praze pracovala skupina českých animátorek pod vedením Lucie Sunkové, která už s touto technikou měla zkušenosti. Ostatní jsem proškolila. Animace trvala rok a půl, do studia v Praze jsem jezdila každý měsíc. Připadala jsem si jako šéf výtvarného orchestru. Pro film byly také použity české olejové barvy.
Proč jste si pro svůj celovečerní film vybrala zrovna téma útěku za hranice?
Protože se týká nás všech. Většina z nás má předky, kteří v nedávné nebo dávné minulosti odešli do jiné země.
Vy také?
Moje prababička s manželem a osmi dětmi žila na začátku minulého století v Oděse na Ukrajině. Byli Židé, třetina obyvatel města měla židovský původ. V říjnu 1905 začal v Oděse protižidovský pogrom. Několik stovek Židů bylo zabito, tisíce zraněno. Mnoho domů i obchodů bylo vyrabováno a vypáleno. V následujících měsících útoky na Židy neustaly, moji praprarodiče se proto rozhodli, že ze země raději odejdou. Obdivuji prababičku, že měla odvahu vydat se s tolika dětmi do neznáma. Mojí babičce bylo dvanáct, když se s rodiči a sourozenci vypravila na cestu do tři tisíce kilometrů vzdálené Paříže. Usadili se v ulici de la Rosière v patnáctém pařížském obvodu, kde žila židovská komunita. Prababička pracovala jako švadlena, po čase si s dcerami založila malé krejčovství. Ve Francii se jí narodily ještě další dvě děti. Můj dědeček zase přišel před první světovou válkou do Francie z Polska.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
