Chci, aby moje děti věděly, odkud pochází, kam patří, kdo jsou jejich předci, říká Tereza Maxová
Naposledy jsme se viděly v roce 1999. Tereza Maxová (50) s nadšením vyprávěla o své nadaci a s nadhledem mluvila o své profesi. Nyní nastal čas na bilancování. Nadace Terezy Maxové dětem totiž v lednu oslaví pětadvacáté narozeniny. Nejen k nim vychází autobiografická kniha TEREZA, kterou zakladatelka a patronka nadace napsala s redaktorkou Reflexu Veronikou Bednářovou.
V devatenácti jste se stala múzou hlavního návrháře módního domu Chanel, Karla Lagerfelda. Proč si vybral právě vás?
To nevím. Do Paříže jsem odjela v září 1989 s agenturou Madison, kde na mě spíš hledali nedostatky. Práci jsem neměla, přesto jsem si zkušební měsíc v kapitalistické cizině užila. Obrat nastal, až když mě při druhém pobytu v roce 1990 přijali do agentury Viva. Její zakladatel Cyril Brulé byl přesvědčený, že bych měla i se všemi svými chybami navštívit Vogue, Elle i samotného Karla Lagerfelda. Napsala jsem si adresu, kam mám jít - Chanel Paris, Rue Cambon. Lagerfelda jsem neznala. Shodou okolností jsem ho potkala na chodbě. Řekla jsem, že hledám nějakého Karla Langu, Langufelda. Pobavilo ho to. Vzal mě do zkušební místnosti a do týdne jsem dělala přehlídku Chanelu.
Do té doby vás ale na castinzích vytrvale odmítali a vaší největší zakázkou bylo focení pletené módy pro těhotné ženy.
Zažít a překonat nějaký nezdar je důležité. Jste díky tomu odolnější, nebojíte se udělat chybu a z úspěchu se vám potom nezamotá hlava. Uvědomuji si, že když se snažím svoje děti ochránit před všemi těžkostmi života, v podstatě jim tím prokazuji medvědí službu. Jenže tady takhle mudruju a stejně jim všechno servíruju na stříbrném podnose. Nejstarší syn sice studuje v Anglii archeologii, ale na praktický život je nepřipravený. Já si ve Francii v září 1989 říkala: Tak mě nechtějí, no a co, vím, kdo jsem a za měsíc se vracím do Prahy na práva. Nenechala jsem se ponížit. Byla jsem nadšená, že můžu poznat Paříž. Navíc moje mamka tvrdí: „Tebe vyhodí ze třech dveří a ty se hrneš do čtvrtých.“
Kde jste tuhle nezdolnost získala?
Těžko říct. V našem rodu je silná ženská linie. Určitě mě ovlivnil můj dědoušek z maminčiny strany. Bral nás, vnoučata, na procházky - vždy se pěkně oblékl, vzal si košili a oblek – a povídal si s námi. Dědeček pocházel ze Spomyšle. Na podzim 1941 ho zařadili do prvního transportu, který odjel do Terezína. Z početné židovské rodiny přežil jenom on, jeho nejstarší bratr Karel a sestra Hermína. Šest jejich sourozenců i s rodinami zahynulo. Prababička s pradědečkem zemřeli ještě v Terezíně. Přes všechno utrpení, které přečkal, děda nezahořkl. Těšil se z každého dne, příhody, které nám líčil, měly humorný tón. Když jsem mu ukazovala svůj book s módními fotografiemi, nepoznal mě, ptal se, co to je za slečny. „To jsem já! A tady taky, na všech fotkách.“ – „Terezko, půjč mi to album, dědci budou koukat“ prohlásil šibalsky a odnesl fotky na schůzi Svazu protifašistých bojovníků.
Poslouchala jste jeho vypravování ráda?
Vzpomínám si, že jsem ho jako dítě občas upozornila, že už nám něco říká podruhé. „Dědo, to už jsi nám přece povídal…“ Samozřejmě mi nedocházelo, že se právě utváří moje vzpomínky. Dědečkovu sestru Mínu znám jenom z maminčina vypravování. V našem bytě jsme ale měli její portrét. Byla krásná. Věděla jsem, že jestli se mi jednou narodí holčička, bude se jmenovat Mína. Naše rodina drží pevně při sobě. Moje maminka i její sestra vždy dbaly na to, abychom společně slavili narozeniny, Vánoce, Velikonoce, udržovali tradice. Na základce jsem byla trochu otrávená z toho, že se musím na Štědrý večer oblékat do slavnostního. Teď to vyžaduju po svých dětech. Jak člověk stárne, vrací se ke kořenům. Chci, aby moje děti věděly, odkud pochází, kam patří, kdo jsou jejich předci. Snad to pro ně bude stejně důležité jako pro mě. Zatím se moc nezdá, že by je to nějak zvlášť zajímalo.
Vy jste ale jako holka dědečkovi taky říkala, že se opakuje…
To je fakt… Každou neděli po obědě jdeme na procházku. Zavedla jsem to, když jsme ještě žili v Monaku. Procházeli jsme se kolem moře a já vykládala Tobiášovi, Míně a Aidenovi o svém dětství, začátcích ve Francii, o celé naší rodině. Můj muž jim povídal o historii, geografii.
Rodinná idyla.
Pro mě jo, rodina pohromadě. Ale děti se ošívaly, nikam se jim po obědě nechtělo, ti malí byli ještě poslušní, ale Tobiáš v pubertě měl vlastní plány - fotbal a kamarády. Dneska si ve svých jednadvaceti pamatuje jenom to, co jsem vyprávěla na společných procházkách a sám svými znalostmi ohromuje mladší sourozence. Na výstavě jim například přeložil nápisy v hieroglyfech. Studovat archeologii online kvůli covidu ho ale loni moc nebavilo. Měl být v Egyptě, místo toho seděl u počítače v Turecku. Mína a Aiden chodí v Praze na stejnou mezinárodní školu jako kdysi jejich tatínek. Burakův otec byl diplomat, v osmdesátých letech žili dva roky v Praze.
Líbí se vám film Ďábel nosí Pradu?
Líbí a není daleko od pravdy. S šéfredaktorkou amerického Vogue, Annou Wintour, jsem měla tu čest.
Byla na vás přísná?
Velmi přísná. Fotila jsem pro americký Vogue třikrát. Buď si vás Anna Wintour oblíbí a jedete dál, nebo si sednete s fotografem, což byl můj případ. Fotil mě Michael Thomson.
Zakladatel agentury Viva Cyril Brulé prý věděl hned, že zazáříte. Alespoň tak to říká v knize TEREZA, která právě vychází.
Vsadil na to, že jsem svá. Opakoval mi, že je za mnou příběh. Věřil, že ze mě bude hvězda. Přitom já vypadala úplně stejně jako u první agentury Madison. Kdybych se ale rozkrájela, tak bych pro ně pořád nebyla dost dobrá.
Proslavila vás titulní strana Glamouru. Opravdu vznikla náhodou?
Ani jsem netušila, že mě Mikael Jansson vyfotil. Byla to momentka. Na fotce jsem zachycená nahoře bez, zvažovalo se, zda ji vůbec zveřejnit. Moc se mi do toho tenkrát nechtělo, ale ta fotografie není vulgární a není za co se stydět. Je to umělecký snímek. Byla to jedna z prvních topless titulek na světě. V Americe tedy inkriminovanou, hrudní pasáž odstřihli.
Velký rozhovor s Terezou Maxovou najdete ve vánočním dvojčísle Reflexu., který je od čtvrtka 16.12. k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz zde >>>
