Nový ministr kultury Martin Baxa: Odmítám ukvapenost, prosazuji umírněnost
Těsně před Vánoci převzal dlouholetý primátor Plzně (2010–2014 a 2018–2022) Martin Baxa (46) klíče od Nostického paláce, novodobého sídla ministerstva kultury České republiky, jako v pořadí 18. český a celkem 21. porevoluční šéf tohoto resortu. Reflexu s nástupem do funkce na otázku, co udělá pro to, aby v horké židli zůstal do konce čtyřletého volebního období, což se mimochodem podařilo jen dvěma jeho předchůdcům, řekl: „Mířím tam s pokorou, myslím, že mých patnáct let v politice na komunální a krajské úrovni mi dává orientaci v oboru. Jsem připraveným se učit, nedělat ukvapená rozhodnutí, současně posouvat dopředu ty věci, o kterých si budu myslet, že mají smysl. Umírněnost, řekl bych…“
Od vzniku České republiky v roce 1993 dlouho jiná témata ministerstva kultury zastiňovalo dlouhé řešení církevních a dalších restitucí. Jaká je moderní vize vašeho úřadu ve dvacátých letech 21. století?
Asi všichni cítíme, že v budoucnu by ministerstvo kultury mělo hrát ve společnosti významnější roli. A to ze tří důvodů: Kultura nese hodnotu sama o sobě, tím, co vytváří – proč za ní lidé chodí a jak vnímají umění. Druhým je ekonomický rozměr, který neustále nabývá na významu; a třetím důvodem – zvláště v dnešní době – je nezpochybnitelná role kultury na poli sociální soudržnosti. Nedávno jsem zaznamenal údajný výrok Winstona Churchilla, který na dotaz, zda není v době bombardování Londýna na čase zavřít divadla, prý reagoval takto: „Kam jinam by ti lidé jinak chodili.“ Mám za to, že i ve zlých časech má kultura zásadní význam. Nechci říkat, že žijeme ve válečné době, ale doba pandemie je opravdu obtížná a myslím si, že role sociální soudržnosti při vytváření kulturních a uměleckých hodnot je stejně důležitá jako role ekonomická.
Jak ale moderně obhajovat ekonomickou roli kultury? Jediný sektor, který sám sebe dokázal více prosadit, je film. Proč ostatní obory potřebný tlak vytvořit nedokázaly?
Je pravdou, že v Česku stále panuje nedostatečné povědomí o ekonomické roli kulturního prostředí. Já si to vyzkoušel v Plzni. V období příprav na Evropské hlavní město kultury 2015 jsem navštívil několik podobných úspěšných měst a reálně jsem tam viděl, co každý projekt pro hospodářství daných regionů znamená. V Plzni jsme tehdy třeba zaznamenali nárůst turismu o 40 procent. A podobně bych mohl pokračovat i v jiných oblastech. V Česku se málo mluví o tom, co kultura generuje, že ekonomické příjmy nejsou jen spojené s milióny turistů, kteří navštíví kulturní památky. Stále rostoucí význam má u nás filmový průmysl, jejž úspěšně podporuje Státní fond kinematografie. Dalším oborem, v němž jsme výborní, je design. Některé firmy jsou obecněji známé, ale máme i výtečné malé společnosti, kterým by pomohlo, aby stát význam designu patřičně zdůrazňoval. Patří sem i sektor vývoje počítačových her, kde Česko také obstálo. Důležité je prostě vnímat kulturně kreativní prostředí jako celek. A role ministerstva by měla být výrazně podpůrná, včetně toho, že stát má vytvářet bezpečné prostředí z pohledu autorských práv a také pomáhat v prezentaci v zahraničí.
Zmínil jste Plzeň 2015, blíží se výběr na Evropské hlavní město kultury 2028. Kandidatury vznikají v Brně, Broumově, Českých Budějovicích, Liberci a nyní i v Chomutově. Jak má takovým městům ministerstvo pomáhat?
Ministerstvo má samozřejmě povinnosti ve výběru hlavního města kultury k Evropské komisi. Ale my v Plzni jsme to zažili z té druhé strany, kdy stát a ministerstvo tehdy ten projekt moc nezajímal. Ze státního rozpočtu jsme obdrželi 100 miliónů korun, v porovnání s dalšími městy to bylo poměrně málo. Vím, o čem mluvím, postupně jsem viděl tyto projekty ve Švédsku, v Belgii, ve Španělsku nebo ve Francii. Mým cílem bude (vítězné město bude vybráno v roce 2023; poznámka autora), abychom v rámci pravidel a role, kterou ministerstvo ve výběru hraje, dokázali jednotlivým městům poskytnout podporu například formou mezinárodních kontaktů nebo konzultací. Velmi dobře vím, že kandidatura není jednoduchý proces a že po rozhodnutí o získání titulu je pak těch následujících pět let k realizaci ještě o dost náročnějších.
Nikdo od vás asi v dnešní situaci neočekává, že se okamžitě zvýší financování kultury o 50 procent, což je dle mého rozumná minimální částka, již by stát do kulturního sektoru měl investovat. Ale co se dá udělat téměř okamžitě, je upřesnit podmínky pro vícezdrojové financování.
Můj kolega, poslanec Jan Bauer, prosadil ve sněmovně „covidovou“ novelu zákona o daních z příjmů, kterým se na roky 2020 a 2021 zvýšila odpisová hranice až na třicet procent z daňového základu, když dotyčný subjekt poskytl peníze na dobročinný účel. A já bych rád, abychom v rámci vlády jednali o nějaké obdobné podpoře.
Ale u nás není tradice mecenášství, kdo bude posuzovat, zda se jedná o smysluplné dary?
Přirozeně správce daně. Mecenášská tradice tady byla za Rakousko-Uherska i za první republiky, samozřejmě v jiném právním prostředí, nelze to srovnávat. Ale dnes už u nás jsou podnikatelské subjekty, jež v mecenášství nacházejí nejen výhody, ale zároveň cítí i společenskou zodpovědnost podporovat kulturu v takové míře jako například sport. A na tom se dá stavět.
Dojde v případě příspěvkových institucí ministerstva kultury k jejich přetransformování na veřejnoprávní režim?
Máme to v našem koaličním programovém dokumentu.
Opravdu? Vždyť ministerstvo by tímto aktem nad nimi ztrácelo možnost je ovlivňovat.
Myslím to úplně vážně. Diskuse na toto téma někdy bývá zmatečná, protože vznik veřejnoprávních institucí v kultuře neznamená zrušení příspěvkových organizací. Zákon chci během svého volebního období připravit a ideálně i dovést do Parlamentu. Typově by jej mohla využít divadla, která po něm dlouhodobě volají, konkrétně mám na mysli Ostravu, Brno nebo Plzeň, protože obsluhují větší regiony a s tím je pro ně spojená nutnost dlouhodobého plánování umělecké činnosti. Vytvoření správních rad dává pevnější pozici, včetně toho, že nebude docházet k aktu odvolání ředitele, to znamená, „když se někdo špatně vyspí“. Pak tu jsou instituce, pro něž je z mého pohledu forma příspěvkových organizací funkční a zpravidla bezproblémová, tam patří třeba knihovny nebo sbírkotvorné instituce. Například u Národní galerie se osvědčil vznik Garanční rady.
Počkejte, ale ředitelka Národní galerie Praha paní Alicja Knastová je pro výtvarné prostředí spíše velkým zklamáním…
Alicja Knastová vyhrála výběrové řízení, převzala instituci v době covidové – nenastoupila tam ve sluncem zalité sezóně. I v jejím případě platí to, co říkám obecně o všech našich příspěvkových organizacích. Setkám se s jejich řediteli a budu sledovat, jak plní zřizovací listinu své instituce a také své koncepce.
Už za minulé vlády byl často skloňován v případě kultury i Národní plán obnovy. Co si pod jeho naplňováním máme představit? Podpůrný program Evropské unie na investice do nemovitostí – budov – a infrastruktury?
Hned vedle návrhu rozpočtu na rok 2022 je to to první, co mi leží na stole. Příprava je v plném běhu. Ministr Zaorálek říkal, že na vládě vyjednal osm miliard, ale v říjnových prezentacích bylo uvedeno, že miliard je pouze šest, takže se musím ptát, zda ta chybějící část je o národním krytí zbylých dvou miliard. V plánu pro ministerstvo kultury jsou navrženy tři miliardy na infrastrukturu, což je z mého pohledu zcela zásadní věc, jde především o podporu kulturních kreativních center. Pak budu muset řešit takzvané měkké projekty. Současné návrhy obsahují podporu mezinárodního zapojení našich kulturních aktérů, digitalizaci v kultuře, vzdělávání anebo podporu kreativního podnikání. U každého takového návrhu budu chtít slyšet, proč a jak vznikly. Každopádně Národní plán obnovy představuje pro českou kulturu velkou příležitost.
Máte už představu, do kterých budov pro kulturní provoz zásadních by Česko mělo investovat?
Některé z těch investic už jsou reálně připravovány. Například v Praze jsou to Nová scéna Národního divadla, Invalidovna pro Národní památkový ústav, generální rekonstrukce Veletržního paláce Národní galerie. U státních investic v kultuře je ale zapotřebí vytvořit žebříček priorit. Ten chci v následujícím roce rozebírat a analyzovat, protože se jedná o projekty s dlouhodobým financováním. Vedle toho je jednoznačně zapotřebí seřadit státní priority pro podporu regionální kulturní infrastruktury, což jsou velké investice zejména v Ostravě, Brně, Praze, koneckonců i v Plzni. Mluví se o nových budovách Janáčkova centra v Brně, Západočeské galerie v Plzni, koncertní hale v Ostravě, Moravskoslezské vědecké knihovně tamtéž i o Vltavské filharmonii v Praze. Myslím si, že stát má povinnost pomoci nestátním, ale veřejným investorům – tedy městům nebo krajům. Jen to nesmíme dělat nahodile, je třeba projekty hodnotit dle potřebnosti a mluvit o tom, zda stát na to bude mít peníze.
Kdy podobný návrh můžeme očekávat?
O prioritách musí na návrh ministerstva kultury rozhodnout vláda, jde o věc státní kulturní politiky. Realisticky si musíme říci, že vláda Petra Fialy přebírá státní finance prakticky v rozvratu. Rozpočet pro rok 2022 teprve vzniká a u investic, jež mají horizonty let, nemá smysl říkat, že je připravíme za týdny. Nechtějte po mně konkrétní datum, musí se ověřit, v jakém stavu připravenosti projekty jsou a které by k těm podporovaným měly patřit. Svou představu mám, ale to ještě nemusí znamenat, že to ve výsledku tak dopadne.
Před příchodem do politiky jste učil zeměpis a dějepis. Promítne se vaše původní profese do činnosti ministerstva kultury?
Za jednu z priorit svého funkčního období rozhodně považuji připomínání obětí dějin totalitarismu, komunismu i nacismu. Ministerstvo má organizace, jež se těmito věcmi zabývají, a já to chci propojit jednak s prezentací, výzkumem i vědou, ale i s veřejným připomínáním. Příští rok slavíme 80 let od operace Anthropoid, tedy od úspěšného vojenského útoku proti nacistickému zločinci Reinhardu Heydrichovi, a musíme si připomínat i výročí osmdesáti let od zahájení masových transportů našich rasově označených občanů do Terezína a vyhlazovacích táborů na východě. I když se ta doba vzdaluje, nesmíme na ni zapomínat. Mám totiž pocit, že se o tom nemluví, jak by mělo, a že je naší rolí toto téma vracet do veřejného prostoru. Takže máme jasné úkoly: pokračování v budování Památníku v Letech, máme čerstvě založenou organizaci Památník ticha, kde vidím smysl v budování vědeckého, vzdělávacího a dokumentačního centra o holocaustu v Praze. Chceme se více v těchto tématech propojit s ministerstvem školství, chci, aby byly dějiny 20. století ve vzdělávání výrazněji reflektovány. V posledních letech byly ale také hodně relativizovány… Myslím si, že na rozdíl od vlády Andreje Babiše, která se opírala o podporu komunistů a kde se kolem těchto témat jen opatrně našlapovalo, máme my – jako vláda Petra Fialy – opět stavět paměťová témata do popředí, zvláště v případě komunismu a nacismu.
Co památky? Uvádím kontroverzní souhlas vašich předchůdců s likvidací několika brutalistních celků či současný protest proti zamýšleným úpravám pražského paláce Všeobecného zdravotního ústavu, později Domu odborových svazů, dnes Domu Radost na Žižkově. Nemáte pocit, že památková ochrana není důsledně vykonávána ze strany státem zřizovaných orgánů?
Památková péče vybojovala důležitou bitvu v době, kdy se připravoval nový stavební zákon. Díky tlaku památkové obce se podařilo zachovat nástroje ochrany památkového fondu. To je zásadní věc. Ale vím, že debata o roli památkové péče a o potřebě dalších reforem běží. Já jsem připraven bavit se o obou variantách, připravit revizi dosavadního památkového zákona, případně připravit zákon nový. Ano, i vámi zmiňovaný brutalismus a ochrana těchto staveb jsou pro mne tématem expertní debaty.
Ještě jedno téma: dočkáme se nového systému volby mediálních rad pro veřejnoprávní média?
Ve volebním programu máme rozšíření volitelů mediálních rad o Senát. Takže připravíme novelu zákona o České televizi a Českém rozhlasu a upravíme způsob, jakým bude do procesu Senát vložen. Tím chceme posílit stabilitu mediálních rad a jejich odolnost proti politizačním tlakům, které jsme zažili za časů vlád Andreje Babiše.
Jde skloubit funkce ministra a primátora Plzně, čtvrtého největšího města v zemi?
Jsem si jistý tím, že není možné časově skloubit pozici ministra a primátora, a proto je můj odchod z čela Plzně logický krok. Učiním ho v půlce ledna. Bude to pro mě spojené s emocemi, ve vedení města Plzně působím jedenáct let, ale nyní jsem připraven se naplno věnovat kultuře.
