Vojáka nedělá uniforma, ale srdce: Výjimečná rodina Smiků léta věrně slouží armádě a našemu státu

Vojenských rodin, jako je ta vaše, v Česku moc není. Připa­dáte si jako armádní unikát?

Peter Smik, syn: O tom jsem nepřemýšlel. Sám jsem taková zelená anomálie. Všude jsem byl zatím nejmladší a rozesmátý, na to nejsou lidi zvyklí. Dnes je módní tvářit se, že toho máte nejvíc na světě. Když se smějete, jste za největšího pitomce, protože to vypadá, že nemáte moc co na práci. Pro mě je ale důležité se zasmát, odmítám nasupeně chodit po chodbě, utápět se v problémech. Takhle jsem byl vychovaný. U nás doma byla pohoda, žádné stesky, nikdo si na nic a na nikoho nestěžoval.

Peter Smik, otec: Lidé se zapomínají radovat a rádi si stěžují. Na cokoliv. Je to zlozvyk. Prší? No tak si sedneme do hospody.

Peter Smik, syn: Jako kluk jsem se doma jednou rozhorlil, že náš učitel je blbej. Táta mě v klidu upozornil na to, jestli to spíš neplatí pro mě, a doporučil mi, ať se proberu, protože učitel blbej není.

Co pro vás znamená být příbuzný válečného hrdiny?

Otec: Pochopitelně jsme na prastrýce hrdí, byl to výtečný pilot a ohromně statečný člověk – sestřelil deset nepřátelských letadel jistě a dvě pravděpodobně, zneškodnil tři bezpilotní střely V-1. Jako velitel B-letky u 312. československé stíhací peruti v září 1944 s poškozeným strojem přistál na nepřátelském území a podařilo se mu dostat zpátky do Anglie. V listopadu 1944 byl jmenován velitelem 127. britské peruti. Vážím si také svého tatínka, který byl nadporučík v 1. československém armádním sboru. Oba měli srdce, chtěli bojovat za svůj stát. Otto se klikatou cestou dostal do Anglie, tatínek zase do Buzuluku.

Syn: Fotku dědy Michala jsem viděl včera poprvé.

Jak to?

Otec: Můj tatínek zemřel, když mi byl rok. Rodiče dlouho nemohli mít vlastní děti, jednalo se zřejmě o následek těžkého prochlazení z války. Vychovávali proto svého malého synovce a já se narodil, když už to nečekali, tatímu bylo jedenačtyřicet. Třetího ledna 1964 jsem oslavil první narozeniny. Tatínka tehdy trápil zánět ledvin, jenomže návštěvu doktora odkládal. Zemřel 7. ledna, můj mladší brácha se narodil v březnu jako pohrobek. A tady Péťa přišel na svět 7. ledna, přesně třiatřicet let po tatínkově smrti. Někdo tam nahoře, ten nejvyšší velitel, to asi takhle řídí.

Nevěděla jsem, že jste vyrůstal bez otce. Chtěla jsem se zeptat, co vyprávěl o svém bratranci a jestli vás to ovlivnilo… Kdo tedy na Ottu ve vaší rodině vzpomínal?

Otec: Doma se o něm nemluvilo, zřejmě abych spolužákům nevykládal, že náš příbuzný byl západní letec. Byla normalizace… Až když jsem v Prešově studoval na střední letecké škole, pověděla mi tetka, tatínkova sestra, že v naší rodině byl stíhací pilot – Otto Smik. Že bojoval v Anglii a za války padl. Její táta, tedy můj děda, byl Ottův strýc, naše rodinná větev Smiků žila u slovenského Popradu. Ottův táta, Rudolf Smik, se jako rakousko-uherský voják za první světové války dostal do ruského zajetí. V Bordžomi se oženil a do Československa se s rodinou vrátil až v roce 1934, bydleli v Bratislavě.