S hercem, dramatikem a režisérem Jiřím Havelkou o budoucnosti planety a dalších mimořádných událostech

Vzpomněla jsem si na vaše Vlastníky i Mimořádnou událost při americkém filmu s Leonardem DiCapriem a Meryl Steepovou K zemi hleď!, který je o tom, jak se lidé, média i vrcholní politici chovají, když má na planetu Zemi udeřit smrtící kometa a zlikvidovat ji. Viděl jste to?

Moc se mi to líbilo! Čistá, jasná, průhledná satira, na nic si nehraje, Meryl Streepová hraje Donalda Trumpa a hotovo, žádné velké jinotaje. Přitom to funguje. Málokdy se podaří, že slyšíte o jednom filmu od tolika různých lidí, z různých „bublin“.

Nenapadlo vás u téhle americké tragikomedie, že se my Češi nemusíme tolik bičovat za čecháčkovství? Že takhle příšerné je celé lidstvo?

To ani ne. Já jsem se během filmu dost smál a pak mi z toho bylo úzko. Vlastně doteď je. V různých zemích existují různé důvody pro sebebičování. Princip je podobný, obsahy různé. Američané se, například, nemusejí bičovat za vyhnání sudetských Němců, ale zas nemají dořešené jiné věci, třeba vztah k afroamerickému obyvatelstvu. Teď se to všude hrozně vy­ostřilo vypjatým individualismem, ve kterém žijeme a jenž se dostal až na hranu. Všichni jsou nějak hrozně citliví a podráždění, takže vlastně není možné, aby se dva lidi shodli. Na čemkoli. Potřebujeme si i v chaosu vytvářet srozumitelné vzorce. Vidíme v přímém přenosu, mimo jiné na sociálních médiích, jak je lidská mysl nastavená a co s námi dělá.

Jiří Havelka byl v roce 2015 na obálce Reflexu s citátem "na sex symbol jsem starej". Jak dnes vzpomíná na onu obálku a citát se můžete podívat zde: 

Reflex Retro: Herec a režisér Jiří Havelka • Reflex.cz

A co s námi dělá naše mysl?

Neustále hledá vzorce, kterým rozumí. Snaží se najít situaci, ve které už byla, aby věděla, jak se v té nové zachovat. Problém nastane, když na novou situaci žádné staré vzorce nemáte: pak si tam každý člověk dosadí „to svoje“, to, co má nejblíž. Vidím dvě stejné termosky, aha, tak to jsou věže Světového obchodního centra! Takže je to teroristický útok!

To teď popisujete moment z ­Mimořádné události…

Přesně tak. Výsledkem je takový dlouhotrvající nepříjemný pocit, že žiju ve světě, kde může kdykoli dojít k občanské válce. Skupina proti skupině, kdekoli, z jakéhokoli důvodu. Obě skupiny jsou všude přibližně stejně velké, ale odmítají spolu komunikovat.

Tahle polarita vás děsí?

Děsí, protože extrémy na obou koncích spektra leží nejen daleko od sebe, ale hlavně daleko od reality. Prostor v jistém názorovém středu, kde se má a dá vést debata, se zmenšuje. Člověk, jenž je uprostřed a tak nějak se snaží chápat obě strany, je hned obviněn z relativizování hodnot, případně z neschopnosti zaujmout jasný postoj. Debata jako základní nástroj demo­kracie jako by mezi lidmi pomalu mizela. Každý přijde, zapíchne prapor se svým názorem, ale to, že svět je poměrně velké hřiště, kde se potkáváme, abychom diskutovali a pak se možná třeba rozhodli zvednout v jistém ohledu prapor někoho jiného – to se vůbec neděje. Je jedno, o jakém tématu se bavíme. Ekologie. #MeToo. Prezident. Očkování. Uprchlíci. Témata se mění, zapichování praporů zůstává.