Stanislav Kolíbal byl také kdysi uprchlík. Jak na to známý umělec vzpomíná a na čem pracuje teď?
Sochař, malíř, scénograf, ilustrátor a pedagog Stanislav Kolíbal (96), jehož tvorba je zastoupena v řadě předních světových a českých muzeí, právě představuje svá díla v J&T Bance a připravuje další výstavy. Soustředěně pracuje každý den. Nečinnost je pro něj nemyslitelná. „Se svým časem nakládám šetrně, promýšlím, co chci ještě prožít a vytvořit,“ říká.
Spojení díla s prostorem je podle vás další vrstva v uměleckém počínání. Znamená to, že výstavy jsou neopakovatelné?
Každý prostor je jedinečný, vystavená díla s ním musí souznít, aby jejich sdělení bylo co nejsilnější. Sepětí umělecké práce a daného prostoru je velmi důležité. Moje věci ze sbírky Michala Richtra, které v J&T Bance před sebou vidíte, nikdy spolu takto vystaveny nebyly. Nedá se to zopakovat. Navrhoval jsem prostorové řešení mnoha výstav, způsob instalace je pro vyznění uměleckého díla klíčový. Přijde mi, že se poslední léta poněkud opomíjí to, jak velký smysl výstavy mají. Posadíme se sem. Co kdybychom žádný rozhovor o mém životě nedělali?
To by byla škoda, zažil jste toho hodně… Jsou pro vás vzpomínky důležité?
Je třeba mnoho věcí poznat, prožít, ale také zapomenout. Teprve když se vzpomínky stanou naší krví, může se zrodit první slovo verše. To napsal Rainer Maria Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga. Vystihl princip tvorby. Tento Rilkeho citát mě doprovází celý život, je v něm hluboká moudrost. Jako gymnazista jsem si ho zapsal na vnitřní stranu dveří skříně, tato slova jsem měl na očích každý den.
Každý den je začátkem života. Neřekl i to právě Rilke?
Jistě. V jeho knihách je mnoho moudrosti. Bylo moje štěstí, že jsem se s Rilkeho dílem seznámil už na ostravském gymnáziu díky našemu francouzštináři Leopoldu Vrlovi. V profesorově obsáhlé knihovně se skrývalo tolik zajímavých knih, básnických sbírek a publikací o umění… To mi dalo základ. Vrla překládal francouzskou literaturu a pro své studenty měl porozumění, podporoval moje umělecké pokusy, půjčoval mi výjimečné knihy.
Vzpomínáte rád na dětství?
Vyrůstal jsem v Orlové, v chudé hornické kolonii. Tatínek byl důlní zámečník, práci měl pouze dva dny v týdnu, po měsíci následoval měsíc neplaceného volna. Kupovali jsme jenom ty naprosto nejnutnější věci, chleba se bral na dluh. Obchodník si dlužné částky zapisoval do školního sešitu, na konci měsíce se mu něco splatilo. Žili jsme v bídě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
