Petr Kramný v rozhovoru pro Reflex: Budu žádat obnovu procesu. Manželku a dceru jsme nezabil

Vidím ve věznici na Mírově Petra Kramného osobně od té doby, co byl definitivně odsouzen za dvojnásobnou vraždu, poprvé. Vypadá jinak než při našem posledním rozhovoru. Na první pohled je zřejmé, že zhubl. Říká, že patnáct kilo. Taky jinak mluví a vystupuje. Nezdá se být už tak zmatený a nepůsobí tak nesympaticky, až téměř asociálně jako v době těsně po obou úmrtích a během soudního procesu. Když mu to řeknu, odvětí, že tehdy byl úplně mimo.

Jak mimo?

Vůbec jsem nechápal, co se děje. Já vám to neumím popsat nebo vysvětlit. Jak popíše ten, kdo se topil, co prožíval, někomu, kdo nikdy ani nebyl ve vodě? Najednou mi umřely moje holky a všechno kolem bylo… Prostě jsem nechápal, nevěřil jsem tomu, to přece nemůže být pravda. A to, co se dělo pak… Lidi mě často soudí, všichni jsou chytří, ale kdyby byli v mé situaci, kdo ví, jak by se chovali, jak by to zvládli.

Takže si uvědomujete, že jste si svým chováním nejen v očích veřejnosti, ale i soudkyně, která to jasně dávala najevo, uškodil?

Byla to má obrana proti všemu, co se dělo. Já vůbec nepřemýšlel nad tím, jak na někoho působím. To bylo to poslední. Měl jsem tehdy zajít za psychologem, protože jsem to vůbec nezvládal, a proto jsem se takhle choval. Ve vazbě jsem psychologa využíval, dá se říct, každý týden. A moc mi to pomohlo. Kdybych věděl, jak může pomoct, tak bych to vy­užil hned, když se to stalo.

Zlobíte se zpětně na sebe za to, jak jste naletěl bulvárním novinářům, když jste byl ještě v Egyptě?

Já neměl do té doby s médii sebe­menší zkušenost. Netušil jsem, že jsou i novináři, kteří jsou schopni lhát nebo využít lidskou tragédii… Byl jsem rád, že za mnou někdo z Česka vůbec přijel. A říkal mi, že mi chce pomoct. Já tam byl už úplně sám, ještě jsem neměl ani pas, protože to šetřili Egypťané, nemohl jsem se vrátit domů. Věřil jsem, že mi novináři chtějí pomoct. Navíc jsem byl, jak už jsem říkal, úplně mimo.

Pamatujete si, co jste tehdy cítil?

Totální beznaděj. Nejen že jsem přišel o holky a pořád tomu nevěřil, ale musel jsem najednou začít fungovat stylem „přežít“.

Už jste za mřížemi přes osm let. Jaké to je?

Šílené. Na to si nikdy nezvyknete. Aspoň ne, pokud víte, že tu nemáte co dělat. Ale jsem člověk, co se přizpůsobí snad všemu, takže jsem se přizpůsobil i tomuhle.

Jak vypadá váš den na Mírově?

Je zvláštní o tom mluvit. V šest hodin budíček, v osm snídaně. Jídlo si v rámci možností můžete vybrat. Dovezou vám ho na celu. Pak třeba luštím křížovky, poté máme vycházky, to jste viděla cestou sem, ostatní se procházejí po dvoře. Já ze zdravotních důvodů nepracuju. Ale trochu cvičím. Ve dvanáct je oběd. Potom se čeká na poštu, jestli nějaká přijde. Od tří do půl páté je chodba, to znamená, že se můžeme jít projít na chodbu. Každý den telefonuju. Hlavně rodičům. Přátelům, tedy těm, co mi zbyli. Pak se třeba díváme na televizi. Zrovna včera jsme koukali na film o zdravotní sestře obviněné z vražd pacientů. Když k ní přišli na návštěvu a ukazovali jí fotky v mobilu, tak jsme se všichni smáli, protože takhle to opravdu nefunguje. S mobilem nikoho nepustí ani do vazby, ani sem, ale to vy víte. Jen… že si ti filmaři nezjistí, jak to ve vězení do­opravdy funguje?

Kolik vás je na cele?

Deset. Jsou tam se mnou lidi, kteří jsou v pohodě, a pak i takoví, co udělali opravdu něco strašného. Je to zvláštní pocit, když jdete spát a víte, že vedle vás spí dalších devět lidí a co mají na svědomí. Nevím, jestli jsem si na to doteď zvykl.