Prý nedává smysl, abych netočila vlastní filmy, říká Marianne Blicher, režisérka snímku Miss Viborg
Solvej a Kate jsou sousedky v bytovkách na ospalé periferii dánského maloměsta Viborg. Zahořklá bývalá královna krásy jezdí po ulicích na skútru a prodává drogy, problémová adolescentka se hádá s matkou – a asi taky prodává drogy. Vytvoří se mezi nimi křehké spojenectví, které jim možná pomůže překonat stíny minulosti... Půvabná komedie Miss Viborg zahajuje festival Dny evropského filmu a ve stejnou dobu má premiéru i doma v Dánsku. Režisérka Marianne Blicher lituje, že nemůže být na obou místech zároveň, ale taková je daň za to, když natočíte film, který se líbí bez ohledu na hranice.
Miss Viborg z velké části stojí na silných hereckých výkonech představitelek hlavních ženských rolí. Jak jste Ragnhild Kaasgaard (Solvej) a Isabellu Møller Hansen (Kate) vybírala?
Pro obě jde o celovečerní debut, Ragnhild dokonce před kamerou nehrála nikdy. Byl to skvělý pocit, objevit pro film tak výjimečný talent. Casting trval tři roky: chtěla jsem obsadit neokoukané tváře, aby se diváci mohli s postavami lépe ztotožnit. Nejdřív jsem po dlouhém hledání našla představitelku Solvej a k ní jsem pak zkoušela různé Kate. Potřebovala jsem, aby obě zvládaly jak humornou polohu, tak i dramatickou a hlavně aby sedly jedna k druhé. Dlouho trvalo, než jsem našla ideální kombinaci. A od prvního slova ve scénáři k premiéře uteklo skoro deset let.
V Miss Viborg jdete proti nerealistickým ideálům krásy a ukazujete, jak může vypadat nebo často vypadá tělo stárnoucí ženy. Měla Ragnhild Kaasgaard problém s tím, že v některých scénách vypadá nelichotivě nebo je polonahá?
Ochota ukazovat se v těchhle scénách byla důležitou podmínkou už při castingu a řada hereček s tím měla velký problém. Ale Ragnhild vůbec. Cítí se ve svém těle skvěle, je ohledně své vizáže naprosto sebevědomá, v jejím věku bych to chtěla mít stejně. Problém jsem měla spíš já: pořád jsem se jí ptala, jestli to není moc, jestli se cítí dobře, jestli nechce dublérku, ale ona byla před kamerou úplně v pohodě.
Isabella Møller Hansen podle svých dosavadních rolí o kariéru herečky usiluje, ale co Ragnhild? Chce hrát dál, nebo pro ni byl váš film „jednorázovka“?
Ragnhild je divadelní herečka, řadu let dělá divadlo pro děti, to je úplně jiný žánr. Je v něm fakt dobrá a spokojená, nikdy vlastně filmy točit nechtěla, na castingy nechodila. Ale když jsem ji oslovila já, prý to pro ni přišlo ve správný moment. Dřív to tak necítila, ale teď si řekla – OK, za rok mi bude šedesát, možná bych to měla zkusit. A zalíbilo se jí to! Před kamerou to miluje a chce hrát v dalších filmech.
Jak jste se k filmování dostala vy?
Začínala jsem taky u divadla. Většinou jsem se věnovala produkci a starala se o autorskou tvorbu jiných lidí, ale zároveň jsem vždycky měla i vlastní tvůrčí ambice, které jsem promítala do výtvarného umění nebo do krátkých filmů. Pak jsem produkovala i nějaké cizí filmy a asi před třinácti lety jsem se seznámila s producentkou Evou Jakobsen. „Vždyť máš tolik vlastních nápadů! To nedává smysl! Proč nenatočíš něco svého? A já to chci produkovat!“ řekla mi. A takhle se začala rodit Miss Viborg.
Takže nebýt jí...
Pocházím ze středního Jutska, kde se Miss Viborg ostatně i natáčela. Je to spíš chudá oblast, tam lidé nesní o tom, že se stanou filmovými režiséry. Takže když to na mě Eva takhle vybalila, řekla jsem si – ano! Odjela jsem domů, během následujícího roku napsala svůj první krátkometrážní film, natočila ho s ní a pak se zapsala na filmovou školu.
Do jaké míry je Miss Viborg inspirovaná skutečnými postavami nebo vašimi vlastními zážitky, když to v tom regionu tak dobře znáte?
Všechna inspirace pochází z mého dětství. Už jako malá jsem moc ráda pozorovala cizí lidi, představovala si, jak to vypadá u nich doma, jaké asi mají kamarády... A jakmile jsem se naučila psát, začala jsem o těchhle imaginárních postavách psát povídky. Solvej jsem poskládala z několika skutečných lidí: ve Viborgu skutečně žila jedna někdejší královna krásy, pak jsem znala jednoho postaršího chlápka, co jezdil po městě na skútru a prodával drogy a tak dále. Ten film je pocta sousedství, kde jsem vyrůstala. Doufám, že je z něj poznat, jak jsem to místo měla ráda.
Solvej a Kate se rozhodně nechovají vždycky hezky a někdy jsou dokonce dost nesympatické. Přesto je divák nemůže nemít rád. Jak jste jednotlivé stránky jejich osobností vybalancovávala?
Nad tímhle jsem hodně přemýšlela, už když jsme s kolegou Rasmusem Birchem psali scénář. Při natáčení jsem pak od obou hereček chtěla, aby tu kterou scénu nejdřív natočily navážno jako drama a potom jako komedii. Se střihačkou Jennou Mangulad jsme pak vybíraly varianty, které nejlépe seděly do celku příběhu. Dost jsem si s tím pohrála a zjistila jsem při tom, že mezi humorem a vážnem je jen tenká čára. Chtěla jsem postavy ukázat z nejrůznějších stránek, aby se k nim divák mohl co nejlépe vztáhnout.
Osmnáctiletá Kate do dánštiny vkládá hodně anglických slovíček nebo dokonce celé fráze jako „what the fuck“. Takhle opravdu dánští adolescenti mluví?
Ano. Možná je to trochu smutné, ale dánština je malý jazyk a děti jsou u nás angličtině vystavené od nejútlejšího věku. A pak samozřejmě na YouTube, sociálních sítích... Takže mladí takhle opravdu mluví, ale třeba slovo „fuck“ v Dánsku hodně používají i dospělí. Dánské nadávky jsou dost drsné a lidé mají pocit, že když mluví sprostě v angličtině, není to tak přes čáru. Možná si to už ani neuvědomuju! Pouštěla jsem Miss Viborg jedněm Američanům a u jedné scény napočítala hned čtyřikrát „fuck“, to jsem se propadala do židle. Ale neměli s tím problém.
Jedním z emocionálních vrcholů Miss Viborg je scéna, kdy se Solvej zhroutí a dostane záchvat žravosti. Je natočená s jediným střihem. Kolikrát jste ji museli jet, než jste ji trefili?
Jen jednou! Ano, důkladně jsme to i s kameramanem Martinem Munchem nazkoušeli, ale Ragnhild to dala napoprvé. Původně ten záběr trval čtyři minuty. Byl úžasný, ale v kontextu celého filmu a jeho rytmu a feelingu úplně nefungoval. Hodně jsme to se střihačkou Jennou Mangulad řešili a v poslední den střihu jsme ho zkrátily. Teď působí silněji. Měli jsme tři testovací projekce a na všech diváci reagovali stejně: nejdřív se smějí, pak se zhrozí a nakonec je ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. Ale jednou ten záběr zveřejním celý, aby všichni viděli, jak se povedl.
