Počurat svůj patník. Duo Langmajer a Havlík, tahouni českého filmu?

Kdo vás seznámil?

RH: Jirku mi doporučila spisovatelka Radka Třeštíková, když jsme psali scénář Po čem muži touží. Bavili jsme se asi před pěti lety o tom, kdo by mohl hrát stárnoucího vzteklýho neurotika, a napadl nás on. Radka mi dala číslo a já Jirkovi zavolal.

JL: To si vůbec nepamatuju.

RH: Volal jsem ti, ale neměl jsi čas, tak jsme si řekli, že se pot­káme.

JL: Natáčení si samozřejmě pamatuju dobře, měl jsi ještě dlouhý vlasy.

Herec by měl režisérovi věřit. Ale jak mu může věřit, když ho nezná?

JL: Byl jsem obsazený tak říkajíc po srsti, role na tělo. Po čem muži touží nebyl nijak náročný film a moje role nebyla tak velká a těžká jako teď ve druhém díle. Šlo o to, abychom příběh pořádně rozjeli, vytvořili dostatečný prostor pro Aničku (Annu Polívkovou, která se ve filmu promění v muže; pozn. red.) a pak udělali silný finále. Ta práce pro mě byla potěšení, nikdo mě do ničeho nenutil. Pak přišly Bábovky, kde bylo taky jasný, co mám dělat. A už jsme oba věděli, o co jde.

To už jste byli kamarádi?

RH: Během natáčení jsme se začali bavit o cestování. Netušil jsem, že je Jirka velký dobrodruh, že se všude možně potápěl.

JL: Dobrodruh jsem, jenom co se týče potápění, s tvýma cestama po světě se to nedá srovnat.

RH: Ale sbalíš se a odjedeš kamkoli, nebojíš se nepohodlí, klidně se vydáš do neznáma. Málokdo je takovej parťák. Ne každému herci můžu říct: „Hele, jedeme!“ a on bez řečí skočí do letadla.

JL: My jsme s Rudou hned na začátku udělali takovej test, společnou dovolenou. Vyrazili jsme do Thajska i s našimi ženami, že se budeme potápět. Chtěli jsme se za prvé popasovat s tím, jak budeme fungovat v soukromí, a za druhé jsme už tehdy plánovali, že uděláme další cyklus cestopisných dokumentů Na vlastní nohy, a potřebovali jsme se oťukat pod vodou.

RH: A povedlo se nám to.

JL: Oba jsme se málem utopili.

RH: Ty ne, ty ses jenom nemohl potopit, ale já se fakt málem utopil. Zapomněl jsem si otevřít flašku s kyslíkem: respektive jsem ji omylem zavřel, protože jsme spěchali. A když si to vypneš, potopíš se a nemůžeš dejchat. Tak jsem musel nahoru, oni šli pod vodu a já jedinej čekal na souši jako blb. A jak jsem z toho byl vystíhovanej, při dalším ponoru jsem zase shodil pás se zavážím na dno, takže další kalamita.

JL: Vyzkoušeli jsme si ale, že jsme schopní spolu pod vodou komunikovat. Kdybychom náhodou konečně dostali šanci a mohli ten cestopisný cyklus natočit, víme, že pod vodou jsme v pohodě. Plánů máme spoustu. Doufám, že někdy vyjdou. Dokud ještě chodím po svých nohou a bez hole.