Jana Černochová: Putin si ukájí mocenské choutky

Jste čtvrtou českou ministryní obrany, ale první, kterou v úřadě zastihla válka. Jak jste se dozvěděla, že Rusko napadlo Ukrajinu? Zazvonil vám nějaký zvláštní telefon?

Mám několik speciálních telefonů. Jeden z nich mi zazvonil onoho 24. února ve čtyři ráno. Dozvěděla jsem se, že Rusko obsazuje část Ukrajiny a nepřiznává válečný útok, nýbrž že je to jakási speciální operace. Nebyla jsem zásadně překvapená. Zpravodajské služby o shromažďování ruských vojsk hovořily už dříve, jen nebyl jasný okamžik, kdy válku Putin spustí, jestli 24., nebo 25., či 26. února.

Nakolik válka převrátila vaše původní plány? Byla jste tehdy pouze deset týdnů v čele ministerstva obrany. Prožíváte to ­hodně osobně?

Od té chvíle se každé ráno budím už v pět i bez budíku. Hned se kouknu na sociální sítě, na zpravodajství, zjistím, že je, chválabohu, ukrajinský prezident Zelenskyj v bezpečí, Černobyl nevybuchl. Ačkoli proud tragických zpráv neustává a zdálo by se, že se člověk už obrnil, tak neobrnil. Nestydím se, že mi občas tečou slzy. Svým způsobem je to i dobře, na válku a lidské tragédie si nesmíme zvyknout. Pořád si říkám, co bych na místě Ukrajinců dělala já. Ne­jsem fixovaná na majetek, ale mám jako každý nějaké ty rodinné fotky, vzpomínky, věci, které možná nemají žádnou hodnotu finanční, ale mají hodnotu osobní. Pouhá představa, že bych o všechno z minuty na minutu přišla a odcházela ze svého domova do neznáma s jedinou taškou, je hrozivá. Pořád si musíme připomínat, že ti strádající Ukrajinci jsou jako my, také chodili do práce, také si zašli na večeři, s kámoškou na víno, do kostela, prostě žili běžný život. Změnil se jim z minuty na minutu jenom proto, že si někdo, kdo si nevidí ani na špičku nosu, zase ukájí mocenské choutky.

A profesně?

Do úřadu jsem přišla s tím, že jsem od prvního dne chtěla jezdit do regionů, potkat se s lidmi z Dukly, navštěvovat útvary, diskutovat s vojáky, abych přesně věděla, co naše armáda při modernizaci potřebuje. Tohle teď moc nestíhám. Snad to doženu v létě.

Není to tak dávno, co jste na Twitteru napsala, že se vaše maminka jako rozená Polka o vás kvůli válce na Ukrajině bojí. Cituji: „Chce se mi řvát. Teď mi moje máma (75 let, narozená v Poznani) bulí do telefonu a prosí, ať dám bacha, že jako Polka ví, že Rusák je schopen úplně všeho a že po mně půjdou, protože hodně vím…“ Dáváte si bacha?