Filip Molčan o Twitteru, Facebooku, bitcoinu i své domovské Doubici, „pobočce pražské kavárny“
Známý milovník přírody, fotografie, informačních technologií i společensky prospěšných projektů FILIP MOLČAN (40) vede už dvacátým rokem úspěšnou IT firmu z vesničky, kde na sto obyvatel připadá šest hospod a kde je víc lufťáků než místních. Ve své chytré roubence v Doubici poskytl Reflexu rozhovor o své firmě Good Sailors, o dobrovolničení v Národním parku České Švýcarsko i o až magické přitažlivosti, jakou má Doubice pro Pražany z uměleckých kruhů. Podívejte se na video a přečtěte si zde, co se na papír nevešlo.
Filipe, už léta s manželkou vychováváte své dvě děti v severočeské vísce Doubici. Považujete Šluknovský výběžek za perspektivní část země? Pro mnohé jsou sudety „vytěženej kraj“, Výběžek s jeho nezaměstnaností, vyloučenými lokalitami a zdevastovanými vilami po někdejších továrnících tuplem…
Výběžek a Lužické hory mají velký potenciál a čekají na objevení příznivci pěší turistiky i cykloturistiky. Mně se tu žije krásně, je tu úžasná příroda a historie, na niž se začíná navazovat. V Doubici máme hřbitov plný německých náhrobků; dohledali jsme, kdo v jakém domě bydlel, a každá chalupa se stará o svůj hrob toho svého vysídleného Němce, my máme svého Augusta.
V posledních letech se sem začínají vracet nebo stěhovat lidi, co pracovali v Praze, covid to opět urychlil. Třeba kluci z oceňovaného start-upu Posedla, co vyrábějí cyklistická sedla pomocí 3D tisku, nebo vnučka Adolfa Borna Rozálie Prokopcová, která tu s manželem – jsou výtvarníci – otevřela v někdejších koňských stájích Cifra Gallery, kde je každý měsíc výstava významných pražských umělců. Mimochodem, na tom plotě, na který právě koukáte z okna, loni stál chráněný čáp černý a v dřevníku nám právě nějaký zpěvný pták vyvedl mladé. Jasně, pohled na zdejší kůrovcový les je trochu smutný, ale na místech, kde byl brouk před dvěma třemi lety, už vidíte, jak se příroda vzpamatovává.
Máte tu k dnešnímu dni v Doubici hlášeno jedenáct ukrajinských uprchlíků, to je jedenáct procent z populace vsi… Víte o nich něco?
Byla by ostuda, kdybych jako zastupitel nevěděl! Bydlí po hospodách i v krizovém minibytě na obecním úřadě a staráme se o ně celá vesnice – kdykoli je něco potřeba, odvezeme je, nakoupíme jim, půjčíme věci, jezdíme s nimi do obchodů.
Jak se vlastně žije v Doubici, která je podobně jako Chřibská nebo Kytlice vyhlášeným rájem lufťáků, kde nemovitosti buď nejsou vůbec, nebo ceny chalup stoupají do neuvěřitelných výšin?
Lufťáků je tu skutečně většina, máme se ženou na autech pražské espézetky, abychom sem zapadli. Když jsem kdysi pražským obchodním partnerům říkal, že jsem z Děčína, netušili, která bije, zato Doubici všichni znají, jezdí sem přece ke kamarádům na chatu. Umělci, co sem takhle zavítali, se vracejí a pořádají tu koncerty v místní Fabrice, kde bývaly ateliéry Akademie výtvarného umění. Dnes sem jezdí trénovat muzikanti, nedávno třeba Michal Hrůza, Anna K, Klára Vytisková…
Prostě vás kolonizují!
Přesně tak, a říkají nám Pobočka pražské kavárny. Bývalý dlouholetý starosta, před dvěma lety zesnulý známý novinář Martin Schulz, do Doubice natáhl kulturu. Scénáře sem jezdili psát třeba pánové Jarchovský a Hřebejk, chalupy tu má herecká rodina Prachařových i michelinský šéfkuchař Olda Sahajdák a na ně se nabalují další zajímaví lidé. Do místní kulturní hospody chodí třeba rodina Karla Gotta nebo režisér a animátor Jan Bubeníček, domek tu vlastnil vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle… Máme tu na něco málo víc než sto obyvatel šest hospod, dvě celoročně otevřené, a to je v kombinaci s rajskou přírodou a božským klidem solidní lákadlo, ne?
To říká člověk, který se nedávno vrátil z Kanady a jehož Twitter byl pár dní plný tamních hor i piv?
Byl jsem tam teď potřetí, s bráchou, měl pětačtyřicetiny, tak jsme si udělali výlet úplně mimo turistická místa, na hranici s Aljaškou, na samý sever. Tentokrát jsem tam nepotkal žádné medvědy – rolnička, co je plaší, zřejmě zafungovala, Stačilo ji zapomenout v autě a žádný grizzly se neobjevil. Oni ještě spí.
Rozhovor s Filipem Molčanem si můžete přečíst v Reflexu č. 23 >>>
