Sexistický Pánský klub rozhodně není, je to milá komedie s hláškami, říká scenárista a režisér Matěj Balcar
Komedie Pánský klub je filmovou adaptací úspěšné stejnojmenné inscenace pražského Divadla Na Jezerce. Obě verze napsal a režíroval Matěj Balcar, který rovněž v obou verzích obsadil svou manželku Kristýnu Hrušínskou do hlavní role Lindy – terapeutky pro eroticky závislé muže. V její skupině se sejdou notorický nevěrník Eda (Milan Šteindler), nesmělý učitel Cyril (Jiří Mádl), kultivovaný scenárista v letech Přemek (Bolek Polívka), úzkostmi stíhaný rocker Gigi (Zdeněk Žák) a jen naoko suverénní mladý ajťák Martin (Martin Leták). Na takovou sestavu Linda rozhodně není připravená, a tak se plán terapie brzy zhroutí...
V tiskové zprávě k filmu se píše, že divadelní představení Pánský klub je hit. Co to znamená?
Kristýna Hrušínská: Že je pořád vyprodáno a lidé se smějí od začátku do konce. I když je pravda, že covid návštěvnost dočasně trochu poznamenal.
Matěj Balcar: Že o půlnoci otevřete kasu a ráno je představení na měsíc vyprodané. A cítili jsme to už dopředu. Myslím, že jsem udělal i lepší představení, ale Pánský klub bylo jediné, u kterého se zaměstnanci divadla začali scházet už na zkoušky, sedali si do řad a řezali se smíchy.
Jaký je největší rozdíl mezi divadelní a filmovou verzí Pánského klubu?
KH: Na divadle nám víceméně stačí jedno prostředí učebny, kde probíhá terapie. O vedlejších postavách se tam jen mluví, kdežto do filmu jsme si je mohli dovolit přidat a rozepsat. Ono to bylo v podstatě nutné, protože na film je jedno prostředí většinou málo. Takže ten filmový tvar je košatější.
MB: Připsali jsme postavy, o kterých účastníci terapie jenom mluvili, a terapie se patřičně zkrátila. Zachovali jsme z ní především highlighty slovních výměn, hlášky a místa, která posouvají děj. Zbytek je nově rozepsaný a sleduje soukromé linky našich závisláků, čímž se jim dostáváme víc pod kůži.
KH: Měli jsme to štěstí, že jsme si mohli na divadle vyzkoušet, které slovní výměny na diváky fungují nejlíp.
MB: Ale všechny fóry jsme raději ještě testovali na zkušebním publiku, které nás lehce navedlo kde přidat a kde naopak ubrat.
Kristýno, jaké pro vás bylo hrát stejnou roli v jiných prostředích?
KH: Já jsem s Lindou za ty roky v divadle sžitá a užívala jsem si ji ve filmu stejně jako na jevišti. I díky tomu, že obsazení z divadla se až na postavy hrané ve filmu Jirkou Mádlem a Bolkem Polívkou přeneslo na plátno. Skoro všichni jsme proto znali text a mohli natočit v kuse třeba i devět stran scénáře.
Museli herci přizpůsobovat projev kameře?
MB: Jsou o fous civilnější, ale já prvky filmu zanáším už do divadla a herci u nás nehrají takzvaně pro dvacátou řadu. Moje představení jsou spíš o timingu a o určité nadsázce. Když do toho obsazení přišel Jirka Mádl se svým hraním podle Stanislavského, chvíli koukal jako puk a pak mi říká – já to asi nakonec zkusím tak jako vy na tom divadle. A našel si u své postavy krásný kompromis, dal jí něco nového a zároveň zachoval poetiku party. A Bolek – byl prostě Bolek.
Jak do celku zapadly ženské postavy, které ve hře nejsou?
MB: Myslím, že děj krásně okoření a nabízejí i ženský pohled na věc. Mimo to si už od scénáře dáváme pozor na to, aby se k nim naši muži nechovali sexisticky nebo zle – a když, jsou za to ti muži patřičně potrestáni. Neradi bychom sklouzli do nějaké misogynní roviny: ačkoliv i v Pánském klubu sem tam uslyšíte nějaké ty blbé chlapské kecy, film sám takový není.
KH: Ty „chlapské kecy“ pronáší většinou Eda, postava Milana Šteindlera. Dokud je nevěrný on, tak je to podle něj v pořádku, ale jakmile to zkusí jeho žena, je průšvih.
MB: To je moje oblíbená dějová linka. Nedělám si iluze a tuším, že Edu spousta diváků odsoudí, protože to je opravdu takový archetypální český idiot. Ale přitom u něj dojde k určitému docela citlivému prozření a katarzi, což lidé možná nebudou čekat.
Když předjímáme výtky diváků – Linda se moc jako terapeutka nechová a vlastně poruší všechna pravidla své profese...
KH: Tady jde hlavně o to, že se jedná o komedii. A to, že se Linda nechová moc profesionálně a vlastně se jí terapie vymkne z rukou, je pro komedii žádoucí. Já s tím, že Linda jako terapeutka selže, problém neměla, mně to přišlo zábavné! Snaží se být profesionálka, ale ti chlapi ji absolutně převálcují, protože jsou fakt neskutečná individua.
MB: Já jsem se v tomhle případě docela alibisticky kryl. Nic jako skupinová terapie pro eroticky závislé u nás neexistuje, takže jsem si mohl dovolit nadsázku. Z žádného psychologa jsem navíc nedostal, jak by takovouhle skupinu chlapů vedl. Takže jsem Lindu pojal jako takovou nešťastnici, která neví co se sebou a které to vedení skupiny moc nejde, respektive se nechová příliš profesionálně. Takže pokud se to nějakému rýpalovi nebude zdát, my to nerozporujeme: Linda to vede opravdu špatně a takhle by terapie probíhat neměla. I přes všechny neprofesionální kroky se ale nakonec Lindě zázrakem povede udělat z těch roztodivných chlapíků moc milou partu a pomůže jim i sobě.
Mnoho z vtipů ve filmu staví na genderových stereotypech a takzvaných mužských a ženských rolích, což je ožehavé téma. Dovedu si představit, že bude Pánský klub označován za sexistický.
MB: Na divadle ten humor funguje skvěle, ale film je masovější médium, takže kritika je vůči nám značně drsnější. Myslím si ale, že to je tak, že o těch stereotypech postavy hlavně mluví, že je tolik nenaplňují a že na konci svým způsobem prozřou a poruší je. Propagace Pánského klubu je trochu laciná a možná jsme si jí v záplavě dalších titulů i trochu naběhli. Po studené sprše prvních kritik se začaly objevovat daleko smířlivější a většina platících diváků uvádí, že byli filmem moc mile překvapeni. Takže navzdory tomu, jak se to zdá, sexistický nebo hrubý Pánský klub rozhodně není. Je to milá komedie s hláškami, která se prodává trochu nešťastně.
Zabudovali jste nějakou zkušenost z natáčení zpětně do divadelního představení?
MB: Pár míst jsme škrtli. Dospěl jsem k tomu už při psaní scénáře, ze kterého ty bloky textu teda létaly jedna báseň. První střih pak měl dvě a čtvrt hodiny. Nakonec jsme skončili na 89 minutách.
Pánský klub vypráví o vztahových problémech. Matěji, vy jste ho přitom natočil s manželkou, tchyní Miluší Šplechtovou a tchánem Janem Hrušínským. Nekoledovali jste si s Kristýnou o partnerskou krizi?
KH: Když Matěj Pánský klub napsal, dal ho samozřejmě nejdřív přečíst mně, ale pak i mojí mámě a tátovi. Oni si ho odvezli na chalupu, kde si ho začali číst s kamarády u vína. Každý si vzal jednu roli a strašně se u toho smáli. Matěj měl hrozný strach, co tomu řeknou, a spadl mu obrovský kámen ze srdce.
