Zemřela poslední přeživší žena lidické tragédie. Tvrdili nám, že se za dva dny vrátíme, řekla v minulosti v rozhovoru
Ve věku 98 let v pátek zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie. Jako šestnáctiletá byla spolu s matkou, starší sestrou a ostatními ženami poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, jejího otce nacisté s dalšími lidickými muži zastřelili a vesnici srovnali se zemí. Skleničková zemřela tiše a v péči rodiny ve svém domě v Lidicích, řekla ČTK její dcera Jitka Pečová. Před dvěma lety poskytla Reflexu velký rozhovor, který si můžete dnes opět připomenout.
Jaroslav Suchánek se zastavil u vrátek a svou mladší dceru objal kolem ramen. „Jaří, nikdy nezapomeň na Boha. A dá-li Bůh, snad se ještě sejdeme,“ řekl jí. Jaroslava Skleničková tehdy se svým otcem mluvila naposledy. Bylo nad ránem 10. června 1942. Ve všech domech v Lidicích se už svítilo.
Jak vaše rodina žila před válkou?
Doma byla pohoda. Maminka pocházela z Lidic a tatínek z Rosnic u Hradce Králové. Byl samý šprým. Maminka vzpomínala, že když ho v Národním domě na Smíchově uviděla poprvé, říkala si, že s takovým mužským by nevydržela ani pět minut. Tatínek zrovna vykládal nějaký fór a děvčata, která se u něj učila vařit, se řehtala. Jednou jsem se ptala tatínka, proč si vybral právě maminku. Odpověděl, že byla hezká a ze všech nejšikovnější. Svatbu měli v dubnu 1921 v kostele svatého Václava na Smíchově. V lednu se jim narodil syn Jaroslav. Kvůli zpackanému porodu žil jenom tři týdny. Maminka celý život vzpomínala, že měl mandlové oči po tatínkovi. Na konci roku 1922 se narodila Miloslava a v březnu 1926 jsem přišla na svět já. Do školy jsem začala chodit v Luhačovicích. Tatínek byl šéfkuchařem v luhačovické zotavovně ARCO. Hned první den mě pan učitel Jahoda pochválil za zpěv, ale rodiče můj repertoár pohoršil.
Co jste zpívala?
Pan učitel říkal, že si můžeme zvolit jakoukoliv písničku, tak jsem spustila: Růžové psaníčko znamená randíčko… To byl tenkrát šlágr, ženské v kuchyni si to prozpěvovaly u mytí nádobí. Řekla jsem po pravdě rodičům, že stejnou písničku zpívala i Alenka Kovářovic. Ta byla z nóbl rodiny, její tatínek byl ředitel spořitelny. Od října do dubna jsem vždy navštěvovala lidickou školu. Dobu mimo lázeňskou sezónu jsme trávili v Lidicích.
Jak to v Lidicích vypadalo?
Byly tam dvě návsi. Horní na kopci, u kostela svatého Martina, byla tam taky fara, škola a tři statky. Na horní návsi bývaly o posvícení řetízkové kolotoče. Když jste se od kostela vydali kolem farní zahrady, došli jste k hospodě, která patřila mému dědečkovi. A za ní byl náš dům. Vedle nás měli koloniál Maštalířovi. Na dolní návsi stál pomník padlým v první světové válce. Na rybníku se bruslilo, kluci tam hráli hokej. Koupat jsme se v létě chodili do rybníka v Makotřasech. V Lidicích jsem měla tři kamarádky: Máňu Mulákovou, Marušku Šroubkovou a Věnku Puchmeltrovou. Na silnici, která vedla od Puchmeltrů, se pěkně sáňkovalo. Obecní strážník Vandrdle nás huboval. Hrozil, že koho chytí, tomu dá pět korun pokuty, tak jsem kopec dvakrát sjela a šla raději domů. Tatínek se divil, že mě sáňkování nebaví. Když jsem mu vysvětlila důvod, dal mi desetikorunu, ať si jízdy předplatím. To byl můj táta. Pamatuju si, jak jsem od něj k pátým narozeninám dostala krásnou, vytouženou koloběžku. Hýčkal mě, co jsem si přála, to jsem měla. Ve dvou letech se totiž zjistilo, že mám luxaci kyčelních kloubů, špatně jsem chodila a měla bolesti. Půl roku jsem nosila speciální postroj. V lágru se mi problémy vrátily, už mi i vystavili „poukaz do plynu“, po válce jsem musela na operaci.
Chodila jste na náboženství k faráři Štemberkovi?
Pořád nás vybízel: „Pomodleme se“ a pak jmenoval někoho, koho jsem neznala, a nebylo mi jasné, proč se mám za něj modlit. Do lidické školy jsem chodila jen do třetí třídy, v pětatřicátém Všeobecný penzijní ústav poslal tatínka jako šéfkuchaře do léčebny v Novém Smokovci ve Vysokých Tatrách. Tady na stěně mám tatínkův jídelní lístek. Každý den se vařila čtyři jídla. Po obecné škole jsem nechtěla jít na slovenské gymnázium, šla jsem na měšťanku do Hradce Králové. Sestra Miloslava už studovala v Praze. V Hradci jsem bydlela u tatínkovy sestřenice a naučila se být samostatná. Do Tater za rodiči jsem jezdila na prázdniny, v zimě jsem vždycky týden lyžovala. Po vzniku Slovenského státu museli Češi Slovensko opustit. Rodiče odjeli v červnu 1939.
Vrátili jste se do Lidic?
Ano, maminka byla ráda, že je doma. Míla v roce 1941 odmaturovala a nastoupila do nemocenské pojišťovny, já dokončila měšťanku v Buštěhradě a přihlásila se na dvouletou obchodní školu na Vinohradech. Bydlela jsem na internátu a do Lidic jezdila na neděli. Školu vedly řádové sestry, naše třídní učitelka, sestra Svatava, učila češtinu a němčinu. Po válce mi spolužačky řekly, že 10. června 1942 přišla do třídy a na mou lavici položila kytičku fialek…
Když jste bydlela na internátu, znamená to, že jste byla hlášená k pobytu v Praze?
Bylo to tak, jenomže na konci dubna jsme všechny musely z internátu pryč, aby se tam mohli nastěhovat stařečci z krčského starobince, který Němci zabrali pro vojenský lazaret. Řekla jsem si, že ty dva měsíce, co zbývají do prázdnin, budu dojíždět z Lidic. Dvacátého sedmého května došlo k atentátu na Heydricha a Němci se začali mstít… Pročítala jsem seznamy popravených, jestli mezi nimi není jméno, které znám. Byla jsem se podívat na Václavském náměstí, kde bylo ve výloze u Bati vystavené kolo, baloňák a aktovka z místa činu. Přála jsem si, aby atentátníky nenašli. Když jsem šla ve čtvrtek 4. června ráno na autobus, zastavil mě u silnice na Makotřasy německý voják. Přesvědčila jsem ho, že musím do školy. Během dne provedli v Lidicích domovní prohlídky a zatkli rodiny Horákových a Stříbrných. Devátého večer Lidice obklíčili…
Kdy pro vás přišli?
Ve středu 10. června v půl čtvrté ráno nás s Mílou vzbudila maminka. Držela v ruce naše šaty a kabáty. Řekla nám, ať se rychle oblékneme, že musíme jít na dva dny do školy. Prý k výslechu. V kuchyni jsem uviděla tři německé vojáky, jeden musel být z pohraničí, mluvil česky. Opakoval, ať si s sebou vezmeme šperky, vkladní knížky a hotovost. Připadalo mi, že je slušný, že nechce, aby se něco ztratilo během naší nepřítomnosti. Tatínek si dal do peněženky osm stovek, maminka taky, nemohla však najít klíček od kovové krabice, kde byly zlaté hodinky, náramek a medailónek. Nechala ji tedy v kuchyni, vždyť budeme za dva dny zpátky, to nikdo neukradne. Ptala se ale, co bude se zvířaty – měli jsme kachny, slepice, králíky, prase, říkala, že jim ještě dá krmení, než půjdeme. „O to se už postaráme,“ oznámil jí voják, který uměl česky. Až po válce se k nám náhodou doneslo, že naším zlatem z plechové krabičky obdaroval jednu děvečku z Hřebče. Zvenku se ozýval štěkot. Šmudlu jsem dostala od tatínka k patnáctým narozeninám, u Trnků se tenkrát narodila štěňata. Maminka pomáhala balit věci paní Nové, která u nás bydlela v podnájmu s manželem a čtyřletou Alenkou. Tatínek se na mě obrátil: „Pojď, Jaří, počkáme venku.“ Došli jsme pod ořešák, který u vrátek zasadil ještě dědeček. Jedné své dceři, tetě Marii, nechal hospodu a pro druhou dceru, mou maminku Annu, postavil cihlový dům.
Tehdy jste s tatínkem mluvila naposledy?
Tatínek si uvědomoval, že se něco děje, možná se domníval, že až nás shromáždí, každého desátého pro výstrahu zastřelí. V noci ho probudilo klapání, z okna zahlédl, jak odvádějí trafikanta, invalidu s dřevěnou nohou. Vzal mě kolem ramen a pověděl mi: „Jaří, nikdy nezapomeň na Boha. Dá-li Bůh, snad se ještě sejdeme.“ Nechápala jsem, proč je táta vážný a vede takové divné řeči. Vždyť budeme za dva dny zpátky! Říkali nám to! Ve všech domech v ulici se svítilo. Už byly prázdné. Maminka se zeptala německého vojáka, jestli může rychle doběhnout pro něco vedle do hospody ke Kozlům. Teta byla nepraktická, maminku napadlo, že možná ve spěchu zapomněla vzít Toníkovi kabátek.
Kolik bylo vašemu bratranci let?
V červenci by mu bylo šest. V září měl jít do školy. Teta měla pro Toníka jako dárek nachystanou školní brašnu. Už mu ji nestačila dát. Často jsem Toníka hlídala, rád si taky hrál s naším Šmudlou. Rozuměli jsme si, mezi dětmi jsem byla šťastná. Když se mě někdo jako malé ptal, čím bych chtěla být, odpovídala jsem, že budu maminka. Po cestě jsem přemýšlela, kdo mi omluví zmeškané hodiny. Budu chybět dva dny… Ostatní muži z Lidic stáli u fary, tatínek se k nim přidal, ženy a děti pokračovaly ke škole. Jedna maminka zjistila, že zapomněla pro miminko plíny, německý voják ji doprovodil domů, další sousedce dovolili, aby se šla převléknout, všimla si totiž, že má špinavou zástěru. Babičku Verunkovou, která nemohla kvůli revmatismu chodit, donesly její dcery na židli z kuchyně. Po nás dorazily už jenom tři další rodiny. Za dveřmi školy seděl nad velkým kufrem zavalitý gestapák. Nakázal, že všechny cennosti musíme odevzdat. Mých náušnic si nevšiml, měla jsem bohaté vlasy.
Jak dlouho jste ve škole zůstali?
Asi hodinu, před pátou hodinou přistavili vojenská auta zakrytá plachtami a odvezli nás – ženy a děti – do Kladna. V tělocvičně reálky byla na zemi poházená sláma. Tam jsme byly tři dny. Jedinkrát jsem se od té doby byla v té tělocvičně podívat. Lidická maminka, které zavraždili tři děti, to nejmladší, roční, ještě kojila, tehdy při vzpomínkové akci omdlela. Už nikdy tam nevkročím… Vyvolávali nás podle abecedy. Když přišla řada na mě, gestapák sáhl po lejstru, na které zapisoval děti, pak si však všiml mého data narození a moje jméno připsal na seznam dospělých.
Dospělých?
Na konci března mi bylo šestnáct let. O dva a půl měsíce jsem tedy překročila hranici, kterou Němci stanovili pro ženy. Lidické chlapce prohlásili za dospělé dokonce už od patnácti let. Před popravčí četu v Lidicích nahnali patnáctileté kluky, zastřelili dokonce i čtrnáctiletého Josefa Hroníka. Proto jsem svou knížku vzpomínek nazvala Jako chlapce by mě zastřelili… Naši sousedi, Maštalířovi, měli dva syny, devatenáctiletý František chtěl studovat, šestnáctiletý Jaroslav měl převzít obchod. Pan Maštalíř byl ruský legionář. Zastřelili je. Moje kamarádky Máňa Muláková, Věnka Puchmeltrová a Maruška Šroubková zahynuly v Chełmnu. Zdeněk Petřík oslavil první narozeniny na začátku června. Neposlali ho tedy jako několik nemluvňat do nalezince, ale na smrt, jelikož o pár dnů překročil hranici dvanácti měsíců. Tři roky jsem si v lágru vyčítala, že jsem Toníka zklamala. „Jaří, přijdeš pak za mnou?“ ujišťoval se. „To víš, že jo,“ slíbila jsem mu. Jenomže mě zařadili mezi dospělé. Nepřišla jsem za ním. Až několik let po válce jsem se dozvěděla, že se o Toníka starala Věnka. Starší děti opatrovaly ty mladší. Odvezli je do Lodže.
V telegramu, který 13. června 1942 do Lodže poslal vedoucí služebny Bezpečnostní policie, stálo, že „zvláštní péče není žádoucí“…
V bývalé textilní továrně děti spaly na špinavé betonové podlaze. Velitel přesidlovací ústředny v Lodži SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey psal do Berlína, jak má s nimi dál naložit. Když příbuzní v Čechách dostali v červenci korespondenční lístky se zpáteční adresou v Lodži, bylo už dvaaosmdesát lidických dětí od jednoho roku do patnácti let po smrti. Pět dětí do jednoho roku zemřelo v ústavu v Krči a novorozeného syna Františky Hroníkové zabily dozorkyně v Ravensbrücku hned po porodu. Ušili na nás takovou habaďůru. Nezapomenu, jak nám v Kladně oznámil gestapák, že na čas půjdeme pracovat do tábora a děti za námi přivezou autobusem, aby to měly pohodlnější. Děti od maminek nechtěly, zoufale plakaly, devítiletá Maruška Hocková svou maminku na kolenou prosila: „Nikomu mě nedávej, oni mě zabijí.“ Gestapák vystřelil do stropu a oznámil, že s batolaty mohou jejich matky zůstat. Nedodal ovšem, že to bude jenom na chvíli… Ubezpečila jsem Toníka, že za ním přijdu. Moje jméno se ale neozvalo. Za dětmi, které v kladenské tělocvičně oddělily od matek, pak pomalu kráčela německá zdravotní sestra a na míse nesla ovoce. Takovou komedii s námi sehráli…
Kdy vám sdělili, že míříte do koncentračního tábora?
O koncentráku nikdo nemluvil. Odvezli nás auty na kladenské nádraží, nastoupily jsme do připraveného osobního vlaku. Některé ženské zaslechly, jak si železničář pro sebe mumlá: „Lidice hoří, Lidice hoří.“ Ale kdo by takovému nesmyslu věřil. Zajímalo mě, kdy se setkáme s tatínkem. Poprosila jsem Mílu, aby se vojáků, kteří stáli v chodbičce, zeptala, kam jedeme a jestli tam budou rodiny pohromadě. Moje sestra byla vzorná studentka, talent na jazyky, uměla německy, francouzsky, anglicky. Za okamžik se vrátila: „Kam nás vezou, to nevědí, a muži tam nebudou.“ Bylo mi do pláče. Odmala jsem byla tatínkova, dodnes si pamatuju jeho vtipy. Chtěla jsem být s ním. Říkala jsem si, že kdybych byla kluk, mohla bych být s tatínkem. Když mě maminka čekala, těšila se s tatínkem na syna. Dědeček po mém narození řekl zeti: „Já mám taky dvě dcery. Trochu mě sice mrzelo, že nemám kluka, jenže pak začala válka a já byl rád, že syna nemám.“ Tehdy ve vlaku jsem se zařekla, že se musím o maminku postarat. Díky polským spoluvězeňkyním se mi ji v Ravensbrücku podařilo třikrát vyreklamovat z transportu do muniční továrny a Osvětimi.
Došlo vám už ve vlaku, kam jedete?
Vůbec. Bylo mi šestnáct, byla jsem ještě děcko. Po dvou dnech vlak zastavil na kraji lesa. V pětistupech jsme šly hezkou krajinou kolem vilek s úhlednými zahrádkami. Nápisu Arbeit macht frei u vstupu do lágru jsem si nevšimla, ale pochopila jsem, že jsme v cíli. To bude ten pracovní tábor. Přízemní baráky vypadaly jako dílny. Ze všeho nejvíc ovšem lidické maminky zajímalo, jestli už jsou na místě děti. Nebyly. V „Badu“, ve sprchách, nás uvítala česká vězeňkyně. Působila přísně. Maminka se jí zeptala: „Prosím vás, kde to jsme?“ – „To je koncentrační tábor.“ – „Cože!“ vykřikla naše máti. „Vždyť my nic neprovedly! To musí být nějaký omyl. To se vysvětlí a oni nás propustí!“ – Jožka Jabůrková mamince doporučila, ať se nekonejší planými nadějemi. V Ravensbrücku mi přidělili číslo 11 788, maminka měla 11 787 a Míla 11 789.
Ostatní vězeňkyně se lidické ženy snažily chránit. Tajily před vámi, že muži byli v Lidicích zastřeleni. Opravdu se nikdo neprořekl?
České vězeňkyně, které se do Ravensbrücku dostaly až po nás, byly hned ve sprchách upozorněny, že v lágru jsou lidické, takže ani muk o tom, co se doma stalo. Maminka se příchozích ptala, jestli něco nevědí. „Bylo stanné právo…“, začala ze sebe soukat paní, která do tábora přišla měsíc po nás, ale pak to rychle zamluvila. Všechny lidické chtěly vědět, kde jsou jejich muži a děti. Krátce po příjezdu do lágru za námi přišla Anna Kvapilová, pozdější spolupracovnice Milady Horákové, a sekretářka Vladimíra Krajiny, Milena Šeborová. Přinesly nám dopisní papíry a známky, abychom mohly napsat příbuzným. V dopisech z domova se pak opakovalo: „Muži jsou jako vy a děti se ozvaly z Polska.“ To znamenalo, že muži jsou někde v koncentráku a děti v nalezinci. Trochu nás jen zarazil dopis od pekaře z Hřebče. Psal, že když veze chleba do Makořas, jede přes velikou louku. Přes jakou louku? Musí jet přes Lidice!
Věřila jste, že se s tatínkem shledáte?
Byla jsem si jistá, že tatínek žije! Říkala jsem si: je kuchař, takže vaří pro esesáky, nají se, je v teple. Kdyby nikdo neměl přežít, tak náš táta ano. Maminka pro tatínka v Ravensbrücku schraňovala recepty. Aby viděl, že jsme na něj myslely. Na nekonečných apelech si ženské potichu vyprávěly, co by vařily a pekly. Já je nemohla poslouchat, měla jsem takový hlad! Maminka tři roky recepty zapisovala na sešité kousky novin a schovávala je v plátěném obalu pod vězeňskými šaty. Jedna spoluvězeňkyně se divila, proč tak riskuje kvůli cárům papíru. Maminčinu sestru zabili v plynové komoře v dubnu 1945, na Velký pátek. Teta Marie neprošla selekcí a nebylo koho ani čím uplatit, abychom ji mohly zachránit. Během pochodu smrti jsme se s maminkou a sestrou držely při sobě, abychom případně umřely spolu. Lítali hloubkaři, dozorci taky nikoho nešetřili... Po několika dnech se naštěstí vytratili. V repatriačním táboře v Novém Brandenburku jsme strávily skoro měsíc. Do Československa jsme se vrátily 1. června 1945. Maminka předtím z velkého skladu s oblečením, kam nás zavedli, vzala kabátek a kalhoty pro Toníka. V červenci 1945 mu mělo být devět.
Kdy jste se dozvěděla pravdu?
Zarazilo mě, že vojáci na hranicích sotva přemáhají pláč. V lágru jsem opatrovala tři kovové knoflíky z československé uniformy, tajně jsem je vynesla z dílny, kde se mimo jiné přišívaly na stejnokroje německé knoflíky. Jak mám svou zemi ráda, jsem si plně uvědomila až v Ravensbrücku. Když jsem se v Kladně dozvěděla, že Němci muže z Lidic zastřelili, vesnici srovnali se zemí a děti odvlekli neznámo kam, odmítla jsem to vzít na vědomí. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ani když jsem 10. června 1945 při národní tryzně v Lidicích viděla holou pláň a hromadný hrob zasypaný květinami. Nemohla jsem plakat, měla jsem pocit, jako když mě někdo škrtí. Nevnímala jsem, co kdo říká. Najednou jsem ale uslyšela, jak jedna lidická matka říká: „Prosím vás, pomozte nám najít naše děti.“ Několik let jsme doufaly, že se Toník najde... Maminka po válce chodila s ostatními lidickými ženami k soudu s K. H. Frankem. Zapíral, ospravedlňoval se, dokonce prohlásil: „Mějte se mnou soucit, mám čtyři děti.“ To je rozhořčilo. Soudce prohlásil, že nechá vyklidit soudní síň. Během procesu s Frankem se promítal filmový záznam, který Němci v Lidicích nechali natočit.
Byl návrat do běžného života hodně těžký?
Dlouho jsem jedla chleba jako hostii a bála se vstoupit na chodník. Esesačka na nás vždycky řvala, že chodník je pro lidi, a ne pro nás. V polovině srpna jsem nastoupila do zaměstnání, odpoledne jsem ale nešla domů. Hodiny jsem bloudila Prahou a vyhlížela tatínka. Byla jsem přesvědčená, že ho potkám na ulici. Jednou mě zastavil nějaký pán. „Slečno, proč se tak mračíte? Vždyť je krásně.“ Se svými vrstevnicemi jsem si neměla co říct. Vysněné taneční mi připadaly jako jalová zábava a tanec mi nakonec doktor zakázal kvůli nemocným kyčlím. Hodně mi ale pomohla moje kolegyně z práce Marie Podobská, mohla jsem se jí zeptat na cokoliv. Z prvního platu jsem si koupila lyže. Představovala jsem si, že si najdu manžela, který bude jako tatínek – vysoký, tmavovlasý, černooký a určitě o patnáct let starší. Můj manžel byl modrooký blonďák, jen o rok starší. Byli jsme spolu čtyřiašedesát let. Dcera je podobná manželovi, syn má tmavé oči a povahu po dědečkovi, kterého nikdy nepoznal. Dokonce rád vaří.
Hodně koncentráčníků se po válce potýkalo s lidskou neomaleností.
Míla hned osmý den po návratu z lágru šla do práce a potřebovala duplikát maturitního vysvědčení. Ředitel smíchovského gymnázia udělal mamince přednášku o tom, jak se má její dcera chovat k úřední listině. Naše máti se ho zeptala, jestli ví, co se stalo v Lidicích. Ředitel ji ubezpečil, že ano, a rozloučil se s ní slovy: „Příště už si dávejte na úřední doklad větší pozor.“
Příště?!
Taky mě to rozzlobilo. Mně zase jedna kolegyně záviděla lepší příděly jídla. Nevěděla, že jsem z Lidic, to jsem nikde nevyprávěla, jenom to, že jsem byla v koncentráku. „To by se vyplatilo bejt zavřená,“ ucedila. Nebylo nic snazšího… Otázka je, jestli by přežila. Lágr mě hodně naučil. Tam nebylo co skrývat, nikdo totiž nevěděl, co bude zítra. Ukázalo se, jaký má kdo charakter. Někdo myslel jenom na sebe, jiný se snažil druhým pomoci. Mně zachránila život Brňačka, která mě vůbec neznala, a paní Svobodová za mě šila, dokud jsem se to nenaučila. Některým soudružkám ale bylo zatěžko, aby ulehčily někomu, kdo neměl stranickou legitimaci. Jedna taková pracovala „na kamru“ ve skladu. Když se mi rozlomil dřevák, poprosila jsem ji, jestli by mi ho nevyměnila. Vyhnala mne. Strašně jsem se styděla před svou polskou kamarádkou Janinou. Mezi Polkami vládla neuvěřitelná solidarita. Bloková Danuta několikrát pomohla mé mamince, se štubovou Marylkou mě pak schovávaly, když jsem byla označena za neschopnou práce.
Vy jste polským vězeňkyním také pomáhala.
Mladé Polky z hnutí odporu sloužily v Ravensbrücku jako pokusní králíci, taky se jím říkalo „králíčci“. Experimenty na nich prováděl Karl Gebhardt, který na Bulovce dohlížel na Heydrichův zdravotní stav. U Polek uměle vyvolávali nekrózu, do svalů na noze jim dávali bacily nebo kousky skla, někdy jim odsekli kus kosti. Ty, které přežily, zůstaly zmrzačené. Když jsem pracovala v kuchyni, pronesla jsem do nemocničního bloku „králíčků“ kompot určený pro SS. Janina polským kuchařkám pěkně vyčinila, že mě o to požádaly. Byla jsem v pubertě, strach jsem si nepřipouštěla. V kbelíku jsem „králíčkům“ pronesla taky zabalené kilo cukru. Naházela jsem na ně smetí. Ještě jsem se zastavila před kanceláří hlavní dozorkyně a pečlivě zametala cestu. Byla jsem holka bláznivá, ale uznejte, že to nebyl špatný nápad.
