Na tuhle chvíli jsem čekala. Herečka Denisa Barešová o krásných rolích, depkách i almužnách
Právě zažívá svůj první vzestup slávy. Nepřišel náhodou, ale po trpělivé práci, která začala už kdysi v dětské roličce v Národním divadle, pokračovala přes DAMU, kde byl jejím pedagogem například Ladislav Mrkvička, a vygradovala v seriálech Kukačky, a hlavně Podezření. Herečka Denisa Barešová (26) je ráda tam, kde právě je, obklopená lidmi, kteří ji inspirují. Přesto jí pár věcí na českém uměleckém prostředí vadí.
Se souborem Dejvického divadla jste nedávno nazkoušela Shakespearovu hru Richard III. , hrajete Lady Annu. Přijali vás Dejvičtí mezi sebe jako nováčka?
Dejvičtí spolu žijí dvacet let, já s nimi strávila jen tři měsíce! Na souboru se mi líbí, že každý, jeden vedle druhého, mají pevný charakter a nebojí se říct svůj názor. Respektují se, ale nechodí kolem horké kaše, když se jim něco nelíbí. Řeknou to nahlas, neřeší nic s někým za rohem. Vlastně baží po kritice, protože chtějí, aby jejich věci byly dobré. Což jsem v jiných souborech necítila. V Dejvickém jsou si blízko, zároveň ze sebe pořád mají strašnou prdel. Snažila jsem se nemít očekávání, ale už od první čtený jsem se tam cítila dobře a byla zvědavá, jestli a jak mezi ně herecky zapadnu.
Zapadnout na pódiu je jedna věc, ale co teprve zapadnout v herecké šatně…
Když jsem měla nějaký krizičky, s holkama v šatně jsme je sdílely a navzájem se podržely. Začala jsem o sobě tradičně silně pochybovat, v Richardovi III. mám dlouhý, legendární dialog na začátku, ale pak se tam objevím jen na začátku druhé půlky a umřu. Musíte tak vytvořit postavu Lady Anny na jednom výrazném výstupu. Dřív bych tyhle pochybnosti nesdílela, ale tam jsem se nebála. Letos na podzim budu v Dejvickém zkoušet znovu.
Myslíte, že dobré věci vznikají pod tlakem, nebo naopak v komfortním prostředí?
Víte, tlak si vytváří každý sám v sobě. Očekáváním, premiérou… Rozhodně nepotřebujete, aby na vás někdo řval. Někteří režiséři mají takové metody a ani nevědí, že je to jejich metoda. Mně je odporný, když někdo ubližuje a je zlý záměrně. Když někomu rupají nervy a vylévá si vztek na týmu kolem, není to nic příjemného, ale pokud vše vyváží genialitou a uvědomuje si, že takové slabiny má, nějakým způsobem to snesu. Existují inscenace, u nichž je zkoušení úplně tortura, ale výsledek je skvělý a hrajete pak hrozně rádi. Naopak se třeba stane, že je zkoušení v klidu, ale inscenace není úplně nejlepší. Taky může být zkoušení příjemné a výsledek perfektní. Variant je spousta. Ale abyste nezlenivěli, je klíčové mít kolem sebe lidi s vnitřní disciplínou.
Ptám se i proto, že na českých uměleckých školách vznikají iniciativy typu #nemusistovydrzet, v jejichž rámci studenti tvrdí, že atmosféra na školách je toxická a ovládaná mocenskými machinacemi.
Na DAMU vám to napadá na hlavu, pak sedíte v šatně a musíte se s tím vyrovnat. Měli jsme jednoho pedagoga na pohybové tréninky, který byl hodně ostrý, ale pro mě tak akorát. Pak jsem si povídala s jednou spolužačkou – a na ni to bylo prostě příliš. Vzpomíná, že se z toho zablokovala.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
