Máme komplex malých národů a Björk je prostě jednou z nás, říká první dáma Islandu
Eliza Reid (46) je „podnikatelka, autorka, řečnice, matka, feministka, imigrantka a manželka islandského prezidenta“, jak vysvětluje v úvodu své aktuální knihy o výjimečných ženách. Svůj oblíbený čajový hrnek s nápisem Čtení je sexy si milovnice zpěvačky Jany Kirschner a čtenářka děl MIlana Kundery nejspíš do Brna z Reykjavíku nepřivezla, zato publikaci Tajemství sprakkar ano. Z té bude v rámci Měsíce autorského čtení předčítat právě dnes, v úterý 12. července v 19.00 v brněnském Divadle Husa na provázku, a pak ještě dvakrát na Slovensku, kde překlad její knížky brzy vyjde.
S islandskou první dámou Elizou Reid vám přinášíme pětistránkový rozhovor v Reflexu č. 28/2022, který vyjde za dva dny, 14. července. O její týdenní návštěvě tuzemského Měsíce autorského čtení a o předčítání z ani ne půl roku staré, výjimečně kladně hodnocené publikace Tajemství sprakkar s podtitulem Výjimečné ženy Islandu a jak mění svět však raději píšeme už nyní a jako ochutnávku publikujeme několik otázek a odpovědí, které v tištěném Reflexu nenajdete.
V úvodu své knihy o výjimečných ženách, o sprakkar, citujete Hillary Clintonovou, která prohlásila, že genderová rovnost je součástí lidsko-právní problematiky, nikoli součástí politiky. Souhlasíte s tímto tvrzením úplně?
Souhlasím s tím, že rovnost pohlaví spadá do oblasti lidských práv, ale pochopitelně vím, že v mnoha částech světa se to téma stalo politickým. To je možná jeden z důvodů, proč jsem napsala tuhle knihu. Funkce prezidenta je na Islandu dost symbolická, můj muž není členem žádné politické strany, není ani jeho, ani mým úkolem říkat, že bychom měli víc investovat tady a víc napnout síly zde, případně že tenhle a tenhle přístup je lepší. Ale ráda bych svoji roli první dámy využila k tomu, abych posvítila na zásadní společenské jevy. Hrdě se hlásím k feminismu a podporuju rovnost pro lidi bez ohledu na jejich pohlaví. Pro mě to není stranický program, ale prosté vyslyšení hlasů všech obyvatel.
Tajemství sprakkar brzy vyjde ve slovenském překladu. Kupodivu nejde o žádnou encyklopedii význačných právniček, soudkyň a umělkyň…
Ačkoli je sprakkar islandským slovem, obdivuhodné ženy jsou po celém světě. A leitmotivem mé knihy je představa, že je musíme vyzdvihovat, naslouchat jim, předat jim pomyslný mikrofon, aby byly víc slyšet. Island měl jako vůbec první země světa prezidentku zvolenou lidem v demokratických volbách, to je zásadní věc; Vigdís Finnbogadóttir stála v čele Islandu dlouhých šestnáct let, od roku 1980. Momentálně má Island předsedkyni vlády a význačné sportovkyně a umělkyně – hudebnici Björk zná celý svět. Máme hlavní hygieničku a ženy na vrcholných funkcích ve zdravotnictví, těm se v posledních dvou letech samozřejmě dostalo díky covidu velké pozornosti. Hlavou naší národní církve je biskupka, policisti mají svou prezidentku… Mít ženy na vysoké pozici i v těchhle odvětvích, tak typických pro muže, je ohromně důležité.
Ale já v knize nezpovídala tyhle ženy, ty jsou díky svým funkcím vidět dost. Mluvila jsem s takzvaně obyčejnými ženskými, s těmi, o kterých jste předtím neslyšeli, které neplní titulní strany novin. Každý může být ostatním vzorem. Když jsem těm ženám volala a psala, že bych je ráda vyzpovídala, byly často překvapené: „Proč chceš mluvit zrovna se mnou? Já nic zvláštního neudělala!“ – „Ale já s tebou chci mluvit o tvých zkušenostech, o tom, jaké to je, být mámou, učitelkou, bavičkou…“ Mým cílem bylo prostě zdůraznit to obdivuhodné v dennodenní rachotě.
Před téměř dvaceti lety jste s budoucím manželem (a také budoucím islandským prezidentem) Guðnim Jóhannessonem opustili Británii; poznali jste se na Oxfordu během studií historie. Dostala jste tehdy místo v marketingu islandského startupu zaměřeného na design a programování softwaru pro letecké společnosti…
Přesně tak, zavála mě sem láska. Muž si mě přivezl na Island a ani jsme nedebatovali o tom, zda nepůjdeme žít do Kanady, do mé vlasti – má totiž na Islandu dceru z prvního manželství. Už je ze mě Islanďanka, ale upřímně, pokud na sebe Island a Kanada narazí na ledě, budu fandit hokejistům Kanady.
Jste jakožto první dáma patronkou spousty organizací…
Ano: Alzheimerské společnosti, dětských SOS vesniček, instituce bojující proti sebevraždám a sebepoškozování s názvem Pieta House, orchestru mladých hudebníků… Jsem taky zvláštní ambasadorkou OSN pro turistiku a udržitelný rozvoj, protože jsem v tom oboru nějaká léta pracovala, a mnoho dalších svých rolí jsem zapomněla a budu z toho jistě mít nějakou polízanici, musíte zbytek najít na mém webu. Samozřejmě jsem taky podpůrkyní Národního kulinářského týmu, o to jsem se vynasnažila, protože miluju jídlo. Vyhráli jsme před čtyřmi lety prestižní světovou kulinářskou soutěž The Villeroy & Boch Culinary World Cup, která se koná každý čtvrtý rok v Lucembursku, a těším se, že letos v listopadu islandské kuchaře opět doprovodím. Propagace islandských produktů včetně těch gastronomických je potřeba – a taky ráda ochutnávám!
Island je díky předsudkům, šířených v žertu i ve vaší literatuře, zemí silných a nezávislých žen, které řídí své rodiny i celou zemi, a jejich slabých mužů, holdujících alkoholu a páchajících sebevraždy. Jako rodilá Kanaďanka budete v tomhle ohledu nezaujatá a prozradíte nám pravdu…
Jojo, tyhle fórky taky znám. A asi přece jen budu malinko zaujatá, ale myslím, že Islanďani jsou fantastičtí chlapi. Plus mám kromě jedné dcery taky tři syny a doufám, že ti vámi zmíněný předsudek nenaplní. Tady na Islandu je fenomenální literární tradice, jsme velcí vypravěči příběhů; když byl u vás v Praze v půli čtrnáctého století postaven Karlův most, na Islandu ještě žili lidi v jeskyních na hromádce kožek. Za své nejtrvalejší přispění světové kultuře tedy musíme nutně považovat nikoli architekturu a umění, ale literaturu a ústní tradici, vypravování příběhů. Ovšem příběh vámi zmíněný bychom šířili neradi.
Jak moc pro vaši kulturu znamenají takoví velikáni jako hudebnice Björk, držitel Nobelovy ceny za literaturu Halldór Laxness nebo filmoví režiséři Friðrik Þór Friðriksson a Baltasar Kormákur?
Máme takový ten komplex malých národů – jsme nadšení, když nás někdo zvenku uznává, za což vděčíme právě umělcům, kteří dokážou čeřit vlny na mezinárodní scéně. Jako by nám to dodávalo na vážnosti – Zápaďáci poslouchají Björk, takže nás Islanďany mají rádi, ne? Velmi příjemné je, jak jsme malá a egalitářská společnost – Björk i ostatní kulturní hvězdy běžně potkáváme venku a nikdo z toho nic nedělá, neobtěžuje focením. Jsou jedni z nás.
----------------------------------
Svět knihy a jeho čestný host Itálie, pečlivě sladěná s Italským týdnem v Lidlu, jsou za námi – a přichází Island jakožto host 23. ročníku Měsíce autorského čtení. Tento oblíbený literární festival (největší ve střední Evropě!) skýtá jedinečnou příležitost potkat živého spisovatele v jeho přirozeném prostředí. Probíhá denně mezi 1. červencem a 2. srpnem v Brně, Ostravě, Bratislavě, Košicích a Prešově a přijelo na něj (nebo ještě dorazí) mimo jiné na třicet často i v tuzemsku oblíbených islandských spisovatelů, třeba Sjón, Andri Snær Magnason, Jón Gnarr, nebo dokonce islandská první dáma, původem kanadská spisovatelka Eliza Jean Reid. Kromě nich pochopitelně uslyšíte číst i naše staré známé Čechy a Moravany, od Alice Horáčkové a Dory Kaprálové po stand-upistu Pavla Tomeše. Mimochodem, věděli jste, že každý desátý Islanďan napsal, píše nebo napíše knihu? Tak vidíte.
