Miroslav Krobot: Kvůli covidu a válce se zapomíná, že se dost zviditelnil další nepřítel, a to člověk-blbec
Jako herec se na jevišti i na plátně objevil v padesáti, psát knihy a režírovat filmy začal po šedesátce. „Vždycky jsem byl trochu opožděnej.“ Dnes je Miroslav Krobot (70) dramatik, divadelní režisér, nositel řady divadelních cen, uznávaný filmový herec, scenárista, filmový režisér, spisovatel… „Nejvíc mě ale baví práce s hercem. Jsem víc přes slovo než přes obraz.“ Do kin právě teď vstupuje Krobotova, v pořadí třetí hvězdně obsazená filmová komedie Velká premiéra. V hlavních rolích s Pavlem Šimčíkem, Ivou Janžurovou, Klárou Melíškovou, Ivou Pazderkovou a – jím samotným. Rozhovor s Miroslavem Krobotem vyšel v červenci letošniho roku a začínáme jim sérii, ve které chceme připomenout zásadní události právě končícího roku.
Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před sedmi lety ve Finsku, ve městě Kuopio. Zkoušel jste tam v divadle, finští herci vás milovali… Čím to je?
No jo, no. Taky nevím.
Prý nikdy tak chytrého režiséra nepotkali, říkali mi.
Asi že taky tolik nemluvím.
A opakovali, že jste přece tak trochu Fin.
Finové se na život dívají s odstupem, ale to neznamená, že jsou necitliví. Jsou příjemní, laskaví a přátelští – jen to nedávají najevo v každé větě. A pravda je, že já mám herce rád, i ty finské.
Ve vaší knize Nečíst je mimo jiné dopis, který jste napsal pro Meryl Streepovou. Proč jste ze všech herců na světě napsal právě jí?
Protože ji obdivuju. Zdá se mi úžasné, jak umí roli udělat. Líbí se mi její řemeslnost, vybavenost. Dokonce si myslím, že aby to Meryl Streepovou bavilo, vždycky si řekne: „Teď tu roli udělám tak, abych byla jiná, než jsem byla kdykoli předtím.“ A zvládne to perfektně. Ale mám rád i autorské herce. Od Jana Wericha přes Jiřího Suchého až po soubor pražského Činoherního klubu, Cimrmany a tak dále. Takže se to ve mně takhle mele. Dejvické divadlo je ostatně postavené na tom, že nabízí chvilku interpretační herectví a chvilku autorské herectví. Což mě baví.
Cenu Alfréda Radoka za herecký Talent roku jste získal v roce 2001, když vám bylo padesát. Ne proto, že by vám hraní předtím nešlo, ale proto, že se jednalo o vaši první roli. Proč tak pozdě?
Moje hraní v divadle – stejně jako později filmové režie – byly náhody. Nebyli lidi. Kdybych nemusel, na jeviště nejdu. V Příbězích obyčejného šílenství ale autor a režisér Petr Zelenka potřeboval tatínka k Ivanu Trojanovi, ale nikdo nebyl. Byl jsem tehdy vlastně Petrův nadřízený, šéf Dejvického divadla, ale domluvili jsme se, že to teda zkusím, a když to nepůjde, tak to nepůjde. A pak se inscenace Příběhů obyčejného šílenství zfilmovala, čímž jsem se dostal na plátno.
Teď hrajete hodně, v kinech je zrovna hořká komedie debutujícího režiséra a scenáristy Adama Kolomana Rybanského Kdyby radši hořelo, která měla premiéru na letošním Berlinale. Tam máte velkou roli, náčelníka dobrovolných hasičů…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
