Nejdůležitější je neprovdat se za kreténa, říká spisovatelka Caitlin Moranová

Nedávná rezignace premiéra Borise Johnsona, na jehož kritiku jste specialistkou, otřásla Británií. Co si o tomto clownfallu, jak jste tento historický okamžik nazvala, myslíte?

O pádu toho klauna jsem napsala obrovský článek, mám Johnsona nastudovaného – a mám ho přečteného. Je to slizkej parchant! Během své rezignační řeči neřekl doslova, že rezignuje, a to považuju za klíčové. Miluje kampaň a myslím, že celé tohle léto stráví tím, že se prostě pasuje do pozice legendy. Na podzimní stranické konferenci ho toryovští voliči budou stále milovat, budou mu vstoje aplaudovat… Nemyslím si, že odejde. A takhle to bylo celou jeho kariéru – když upřímně doufáte, že už se nikdy neobjeví, vystrčí odněkud ušiska a hupsne zpátky na pódium. Vsadím se, že na podzim ho máme zpět na scéně.

Co přesně se stane v týdnech následujících po jeho odchodu? Pozná to běžný Brit?

Předem je třeba říci, že prakticky každý, kdo seděl v jeho vládě, je prosťáček nebo přímo blb. Tohle byla spolehlivě nejtupější vláda, jakou kdy Velká Británie měla – protože jediní lidé, kteří se tam nechali zaměstnat, jsou individua, co Johnsona milují a co podporovala brexit. Což člověk s aspoň mini­mální intelektuální kapacitou a seriózním smýšlením o světě neudělá. Takže pokud Johnson zmizí, stáhne s sebou do hlubin pár nanejvýš rasistických, homofobních, do sebe zahleděných idiotů, co měli tuhle zemi jako rukojmí. Ano, po nich přijdou jiní pitomci, ale omezenější už být nemůžou. Jenže víte co? Tahle země je v hajzlu, pokud jde o reputaci i ekonomiku. Naše imigrační politika je zoufalá – letiště a restaurace se zavírají, protože jsme vyštípali jejich zaměstnance; byli totiž z jiných států, víme? Británie je momentálně velmi prázdná, ubohá, kyselá země. Nikdy v životě jsem se ještě necítila tak trapně kvůli tomu, že jsem Britka. Ale pořád ještě máme nádherné zahrady, krásné psy a slušný smysl pro humor. To je všechno, co nám zůstalo: stromy, zvířata a sranda.

Takže emigrujete? Například do USA?

Tam je to ještě horší! Při každé další tamní masové střelbě přemýšlím nad tím, jak bych svým dcerám vysvětlovala, že musejí nacvičovat schovávání v místnostech, kdyby se nějaký teenager s puškou a diagnostikovanými psychickými problémy rozhodl, že je zabije. Snažíme se teď o získání evropských pasů – můj muž (významný britský hudební publicista ­Peter Paphides; pozn. red.) je Řek –, ale vypadá to, že já ho dostat nemůžu. Za pět let od teď jim zamávám odněkud z doku, pošlu je do Řecka a sama tu zůstanu trčet. Na druhou stranu, já tuhle zemi miluju. Jsem typická žena středního věku, zbožňuju zahradničení a ty naše zahrady… Kdykoli se vracím ze zahraničí a letadlo před přistáním krouží nad Anglií, říkám si: Ano, takhle má země vypadat. Velikost políček a luk je tak akorát, jsou tu přesně ty správné stromy, ty pěkné autobusy… Už jsem stará na to, abych se někam přesazovala. Pokud to bude pořád taková mizérie, až budou moje dcery fakt dospělé a nezávislé, zvednu zadek a půjdu do politiky. Já to se svou vlastí nevzdám, budu bojovat. Příběh, co o sobě my Britové šíříme, se změnil: jsme mnohem víc doprava, mnohem nepřátelštější, rasističtější, homofobnější, sexističtější země, než jsme tradičně byli. Chtěla bych Británii vyprávět nový příběh o ní samotné, mluvit o tom, jak být otevřená, vstřícná, liberální společnost. A upřímně doufám, že se to zlepší a do politiky nebudu muset jít, protože mám hodně ráda svoji práci.