Mucha v obchoďáku? O tahanicích kolem Slovanské epopeje s umělcovou vnučkou Jarmilou Mucha Plockovou

Ve svých dvaceti letech jste se dozvěděla, že jste dcerou spisovatele, scenáristy a překladatele z angličtiny Jiřího Muchy (1915 až 1991), syna Alfonse Muchy. Jak nyní spravujete svou část dědictví po Alfonsi Muchovi?

Přestože jsem k dědickému řízení po svém otci v roce 1991 předložila veškerou dokumentaci a prohlášení svých biologických rodičů, notář i Muchova rodina mě coby nemanželskou dceru v řízení opomenuli. Některé dokumenty se ze spisu dokonce ztratily. Dědictví bylo v rekordní době, necelý rok po otcově úmrtí, uzavřeno bez mé účasti, o čemž jsem se dozvěděla až v roce 1994. Společně se svým právním zástupcem Milošem Tomsem jsem pak vedla náročnou právní bitvu, aby mi Jiřího otcovství soudy potvrdily. Soudní řízení proti Johnu Omondu Muchovi a otcově druhé manželce Geraldině (skotská hudební skladatelka byla jeho manželkou od roku 1941 a žili spolu v Praze, se synem Johnem založila roku 1992 Muchovu nadaci v Lichtenštejnsku – Mucha Trust je majitelem a správcem díla Alfonse Muchy; pozn. red.) trvalo dlouhých šestnáct let. Po pravoplatném konečném výnosu Ústavního soudu, který na základě analýzy DNA Jiřího otcovství potvrdil, následovalo opravné dědické řízení, ve kterém jsem už byla řádným účastníkem. Bylo třeba všechny položky seznamu majetku aspoň částečně zvýšit, protože původní částky byly naprosto skandální.

Myslíte skandálně nízké?

Přesně tak. Hodnota veškerého majetku, včetně kompletní umělecké pozůstalosti Alfonse Muchy, byla odhadnuta přibližně na dva milióny korun českých! V novém dědickém řízení se cena majetku zvýšila možná pětkrát, ovšem stále to bylo minimálně desetkrát podceněné. Podle zákona jsem měla nárok na čtvrtinový podíl. Nechtěla jsem, aby se umělecký odkaz Alfonse Muchy dělil, a bojovala o to, aby byla pozůstalost jako celek převedena z Lichtenštejnska do nadace se sídlem v České republice. Bohužel to se z mnoha důvodů nepodařilo.

Měla jste obavu o osud děl?

V roce 1991, kdy Jiří zemřel, probíhala v Japonsku velká muchovská výstava. Kurátorkou tehdy byla Jana Orlíková. Nebýt její iniciativy a intervence u tehdejšího ­ministra kultury, celá výstava mohla být z Japonska místo do Prahy odeslána na přání Johna Muchy do Londýna. Doktorka Orlíková v obavě, že se díla do Prahy nevrátí, vyřídila jejich urychlené prohlášení národní kulturní památkou. Tato klíčová díla, a bylo jich osmapadesát, už tak nikdy nemohou být prodána nebo vyvezena za hranice bez souhlasu ministerstva kultury. John Mucha se sice snažil, aby byla ona díla ze seznamu vyjmuta, ale tehdejší ministr Pavel Dostál to rezolutně odmítl.