Cítím se fajn tak, ... jak jsem. Horolezec přišel o ruce a nohy, ale i tak nepověsil svou vášeň na hřebík

Když po pěti dnech přiletěl do extrémně složitého terénu k vrcholu Les Droites v lednu 1999 záchranný vrtulník, aby silně podchlazené horolezce vysvobodil, netušil Jamie Andrew, co ho čeká: mnoho měsíců, než se vyrovná se ztrátou přítele, s pocitem viny, s bezmocí, se vztekem i popíráním vlastního postižení. Nakonec se rozhodl jít dál. Dnes už řadu let znovu zdolává náročné horské cíle s protézami na nohou, vymýšlí, analyzuje a testuje nové sportovní pomůcky pro tělesně postižené a věnuje se rodině. Je fajn si s ním povídat.

Jak vypadá váš běžný pracovní den ve Skotsku, kde žijete?

Točí se v tuhle chvíli kolem mých dětí. Je jim šestnáct a osmnáct, potřebují občas někam odvézt, učí se, mají zkoušky. Takže můj normální život je vlastně docela nudný. Ale čas od času se ve Skotsku dostanu do hor, máme je krásné. Pomáhá mi to udržet se v dobrém duševním zdraví.

Děti se vám narodily až po ­zranění?

Ano, starší v roce 2004, dvojčata přišla na svět o dva roky později. Moji tři potomci mě nikdy nepoznali ani s rukama, ani s nohama.

Nebál jste se tehdy ­zodpovědnosti?

Trochu jsem se bál, ale zároveň mi mladá rodina pomohla. Přestal jsem se litovat, nebyl totiž čas. Když došlo k té nešťastné události, bylo mi už devětadvacet, takže své nejlepší horolezecké roky, tedy mezi osmnácti a jedenadvaceti lety, jsem měl už stejně za sebou. Když jsme měli první mimino, každý malý úspěch byl pro mě vítězství. Nikdy jsem necítil, že bych se litoval. A pokud snad, tak ne dlouho.

Kdy jste potkal svou ženu?

Už před nehodou. Žili jsme spolu, ačkoli jsme nebyli sezdaní. Prošla si se mnou vším, jen se jí nedostává takové pozornosti jako mně. Bylo to pro ni velmi těžké. Asi bych s vámi teď nemluvil, kdyby nebylo mé ženy. Má ráda přírodu, chodí po horách, rozumí mé vášni, i když na výstupy se se mnou nevypravuje.

Koho s sebou berete na hory?

Když jsem šel před šesti lety na Matterhorn, což byla velká výzva, měl jsem s sebou dva horské průvodce. Ti mi pomáhali a také mi podřídili své tempo. A když jsme lezli před osmnácti lety na Kilimandžáro, jednalo se o expedici jiného typu – přijelo nás tam víc zdravotně postižených. V porovnání s Matterhornem to bylo technicky jednodušší, ale byli jsme čtyři kamarádi s různými handicapy, což s sebou přinášelo zase jiné komplikace. Naučili jsme se zvládat své slabosti a využívat silné stránky.