Vkládám do skla svoji náladu, říká Martin Janecký, světově proslulý současný český sklář
V někdejší trafostanici, dříve konírně a ještě předtím oranžerii malostranského areálu Řádu maltézských rytířů už třetím rokem sídlí sklář Martin Janecký (42). Tvoří technikou foukaného, zevnitř modelovaného skla. Této disciplíně se věnuje od patnácti let, kdy začal studovat na střední škole v Novém Boru. V osmnácti vyrazil do světa, aby se před několika lety vrátil do Čech. Jeho výstava Hvězdáři a jiné studiové práce ze skla je k vidění v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Před osmi lety, v době, kdy vás tu moc lidí neznalo, jste mi vyprávěl, že se pomalu chystáte přestěhovat do Prahy. Trvalo ale dalších šest let, než jste si na Malé Straně otevřel studio…
Vždycky jsem si říkal, že do čtyřiceti budu lítat po světě, procestuju celou zeměkouli a pak si pořídím studio v Praze, abych už neměl nutkání brát nohy na ramena. Poslední desetiletí to fungovalo tak, že jsem někam přijel, udělal koňskou hlavu, sedl do letadla, letěl dál a pak půl roku makal na svých věcech. Hledáním studia v Praze jsem však mezitím trávil několik let. Viděl jsem mnoho zajímavých prostor, ale vždycky to nějak nedopadlo. Teď jsem rád, že se to nepovedlo. Před pár lety by mě totiž nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych mohl mít sklářskou dílnu na Malé Straně. Až se na zahradě sídla maltézských rytířů objevil domeček, na cokoli těžko použitelný – bývalá trafostanice.
A z vás se stal novodobý Malostraňák?
Já, kluk z Lužických hor, jsem k pražské Malé Straně vždycky tíhnul. Říkal jsem si: „Tady bych měl strávit podzim života!“ Tady přece vždycky všude kolem bydlívali dělníci umění. Paradoxní je, že o tom domečku netušili ani Malostraňáci, tahle část zahrady byla dlouhá léta totálně zarostlá. Asi proto ani památkáři neměli žádné námitky, když jsme jim oznámili záměr vystavět v prostorách sklářskou dílnu.
Neměli problém ani s tím, že si tam nastěhujete tavicí pece?
Samotná tavicí pec tak ohromná není, má přibližně čtyři tuny – ty další, které tam máme, jsou chladicí. Jejich velikost určovala samotná vrata Konírny. Všechny technologie jsem objednával v Seattlu u Ferdy Metze, jenž v Americe staví velká studia třeba pro Corning Museum of Glass (proslulá sklářská instituce ve státě New York; pozn. red). Chtěl jsem tady mít technologie, na kterých jsem pracoval posledních dvacet let, nechtěl jsem si zvykat na nic jiného – stejně jsou nejlepší na světě. Chtěl jsem, aby se mi v prostoru dobře pracovalo, abych neměl výmluvu něco neudělat. Jediné, čím jsem limitován, je velikost, což je dobře. Už mi není dvacet, nerad bych si zlomil záda.
Jak věk limituje skláře?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
