Českého lva dostal Michal Kern za Arvéda. Jako herec jsem pořád trochu srab, říká v rozhovoru

Režisér Vojtěch Mašek říká, že jste byl pro roli Arvéda jeho první volba. Že Arvéd jste byl vy.

Tvrdí, že ve mně viděl neuvěřitelnou křehkost a zároveň ďábelskost, takový to čirý zlo. Když mi to nabídl a já zjistil, koho mám hrát, nemohl jsem tomu uvěřit. Měl jsem dojem, že to není role pro mě.

Proč?

Hlavně jsem dlouho nevěděl, koho bych měl vlastně hrát. Ten charakter byl pro mě strašně nejednoznačný. Představu o Arvédovi jsem měl hodně rozostřenou, netušil jsem, kudy na něj. A taky jsem po prvním přečtení cítil, že to má hrát někdo starší, měl jsem dojem, že na to nestačím životními zkušenostmi, že v sobě nemám ty temný polohy nebo i tu zvláštní zhýralost. Věděl jsem, že to bude znamenat hodně herecké práce, až takový detektivní zkoumání a objevování. Ale ztvárnit někoho, s kým toho na první dojem nemám moc společného, bylo velmi lákavé. Velký risk.

Dlouhé zkoušení vás uklidnilo?

Dva roky dopředu jsem věděl, že ta role je moje. Během příprav jsem načetl spoustu knih, historických či dobových materiálů, odborných studií. Pokusil jsem se proniknout do tematiky hermetismu, okultis­mu. Vyhledal jsem si co nejvíce informací o životě Arvéda Smíchovského a během zkoušení se pak pomalu začala skládat mozaika složená často z malých detailů. Ano, trochu mě to uklidnilo.

Mě bavilo, že Arvéd má v sobě nebezpečnost, že člověk neví, co vlastně přijde a čeho se od něj dočká, a zároveň pokořenost jedince, který se nenávidí sám.

Hodně jsme se v jeho případě zabývali narcismem, jaký je to, být narcis. Že to nutně neznamená, že se milujete, že se obdivujete a jste k sobě pološílený láskou. Naopak se nenávidíte, chcete být dokonalý a nejste. Strašná frustrace, věčná nespokojenost. A on to v sobě měl, on se nesnášel. Všichni se domnívají, že byl psychicky nemocný, určitě labilní, neukotvený, nejistý, roztříštěný.

Kdy jste k postavě našel klíč?