Jsem bílý muž a už mi bylo čtyřicet, říká choreograf a muzikant Frédérick Gravel
„Mám tři problémy: kapitalismus, patriarchát a otázku, jak je možné, že nás umění nedokáže zachránit,“ říká Kanaďan Frédérick Gravel, choreograf, muzikant a světelný designér, jedna z hlavních hvězd letošního, 27. ročníku mezinárodního festivalu současného umění 4+4 DNY V POHYBU. Ve vtipné sólové performanci s živou hudbou Strach a hamižnost se Gravel nemotorně snaží krotit vlastní úzkost a navazovat spojení se současným světem, kterému moc nerozumí. I přes všechnu tu existenciální krizi se ale skvěle pobavíte – v pátek 14. a v sobotu 15. října v pražském Divadle Archa.
Strach a hamižnost je nejen taneční kus, ale také živý koncert. Nechtěl jste být v mládí rockerem?
Samozřejmě že jo! Jako každý teenager! Zpívat v kapele se mezi kamarádama tehdy rozhodně jevilo jako normálnější činnost než tančit ve studiu. Muzika byla důležitá součást mého života, přitahovala mě síla a energie rockových koncertů, kapelu jsme měli už od dvanácti. Bylo snadné snít si, že až vyrostu, budu rockovej nebo punkovej muzikant…
Jak se k tomu přidal tanec?
Začal jsem tančit, když jsem byl úplně malý, celkem přirozeně, protože maminka učila v taneční škole. Nikdo se mě na nic neptal, zkrátka jsem tam chodil a bylo. Přece nebudu sám doma, když je ona v práci. Byl jsem stydlivé dítě, rozhodně jsem netoužil tančit sóla, ostatně tehdy to ani nikoho nenapadlo. Zpětně ale považuju za důležité, jak skvělá učitelka máma byla. Stála o to, aby se tanec stal vášní pro co nejvíc lidí, takže ve svých kursech často používala pop-music a moderní taneční styly, bavil ji jazz i swing, moc ji neužilo na techniku, šlo jí hlavně o skupinový zážitek. Vrhala kolem sebe takový galimatyáš vlivů, každý si v něm našel to svoje a všichni byli v pohodě. Když jsem pak ve dvaceti odešel na taneční akademii, rozhodně jsem nebyl klasicky vyškolen, neměl jsem za sebou jedinou hodinu baletu!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
