Jiří Stivín: Vánoce, kdy jste dostal vidle, brankářskou hokejku nebo sněžnice, si budete pamatovat

Člověk se ocitne na různých rozcestích, jež nasměrují jeho život někdy nečekaným směrem. Vy jste třeba vystudoval ­kameru, ale nikdy jste se filmování nevěnoval.

Absolventský film na FAMU jsem točil v Berlíně se španěl­ským režisérem Claudiem ­Niubòem. Byl to dokument o mexickém malíři Josém Renauovi. Pak jsem musel na vojnu, a tím to skončilo.

Jak jste se vůbec dostal ke kameře?

Maturoval jsem už v šestnácti letech. Do základní školy jsem šel o rok dříve, když mi ještě nebylo šest, což nikomu nedoporučuju, protože jste pořád benjamínek a malinko ucho, základka byla osmi­letá a střední škola jedenáctiletá. Máma využila toho, že měl její ředitel rád divadlo, a dostala mě tam protekčně. Jinak jsem byl špatnej žák. Jedničku jsem neměl ani v první třídě. Ale maturitu jsem nakonec zvládl. Jenže když se mě pak máma ptala, co chci dělat, nevěděl jsem. Absolutně nic mě nezajímalo. Akorát jsem chodil do Skautu, kterýmu se říkalo vodní turistický oddíl, protože jsme se plavili na plachetnicích. Do dneš­ka se scházíme.

Jako zásadní se ukázalo, když vás maminka dostala na Bar­randov.

Napřed mě nechali uklízet po Vláčilově filmu Holubice a pak jsem byl přidělenej jako rekvizitář ke Krejčíkovi a Vyššímu principu, kde jsem se skamarádil s asistentem kamery Ivanem Šlapetou. Zrovna se chystal k přijímačkám na FAMU a mezi řečí se mě zeptal, jestli je nechci taky zkusit. A protože jsem měl foťák Flexaret, který mi koupila za svůj první honorář o dva roky starší ségra Zuzana, nafotil jsem na ulici nějaký báby, poslal jsem to na FAMU a oni mě vzali.

Tam vás potkala další důležitá událost: spolužák vám nabídl příčnou flétnu.